Nejsevernější Čechy

Němci z okolních hor říkali celkově ploššímu nejsevernějšímu cípu naší země Böhmisches Niederland, České Nizozemí, ale u nás se tenhle název Šluknovského výběžku nikdy neujal; však také má s přímořskými rovinami Holandska pramálo společného. I tady jsme při našem putování kolem vlasti přejeli pěkných pár kopců a grachty snad jen vzdáleně připomínal horní tok Sprévy, kroutící se nekonečnými saskými vesnicemi na opačné straně hranice.

Text a foto Vladimír Pustina

Od Luže jsme to k dalšímu noclehu pod rozhlednou Tanečnicí měli prakticky na dohled, díky poctivému kopírování hranic jsme ale ten den natočili rovnou stovku kilometrů. Někdejší severní část panství mocného rodu Berků z Dubé obkličuje sousední Sasko ze tří stran, a tak nám objezd kolem dokola chvíli trval. „Podnebí je tu drsné, půda studená a málo plodná…“ popisuje Šluknovsko starý prvorepublikový průvodce. A vskutku jsme si tady připadali jak někde na Dálném severu, zvlášť když hlavním cílem trasy byl bod přezdívaný severním pólem republiky.

Jedlová s kamennou rozhlednou na vrcholu je z Tolštejna na dosah ruky

Napříč Tolštejnským panstvím

Jen úplně na začátku cesty jsme si trochu zašvindlovali a na čas opustili drsnou turistickou stezku, klikatící se přímo po hranici. Nic jsme tím neušetřili, ba naopak si i jeden pořádný kopec přidali, cílem ale bylo pár lákavých zastávek. První byla u pramene Kamenice, pravostranného přítoku Labe v dalekém Hřensku. Od úpatí Luže jsme se vydali silnicí k Nové Huti, u Hraničního rybníka odbočili znovu do kopců a za železničními přejezdy, kde se setkávají tratě od Děčína a České Lípy, na chvíli odložili kola. Najít pramen ve stráni a hustém podrostu nebylo jednoduché, ale podařilo se, byli jsme u zrodu říčky, které se tu říká Hřenská Kamenice. Podružný pramen Chřibské Kamenice je jen o kousek dál, za opačným záhlavím nádraží Jedlová, obě větve řeky se ale setkávají až v hloubi Českosaského Švýcarska, u pohádkově proslulého Dolského mlýna.

Kousek za nádražím jsme si na rozcestí vybírali mezi výšlapem k rozhledně na vrcholu Jedlové a zříceninou Tolštejna, vyhrál snadněji dosažitelný hrad Berků z Dubé. Jeho sláva znovu ožila v období romantismu a trvá dodnes, kdy je zřícenina na výrazném znělcovém ostrohu oblíbeným turistickým cílem, zvláště od doby, kdy na jejím cimbuří zavlála zástava trochu cimrmanovského tolštejnského panství.

Jiřetín se chlubí jednou z nejhezčích křížových cest v Čechách

Přes Křížovou horu jsme sjížděli do Jiřetína pod Jedlovou kolem jednotlivých zastavení známé a hojně navštěvované křížové cesty, končící u novogoticky přestavěného kostela Nejsvětější Trojice. V sousedním bývalém klášteře, dnes centru charity, byly po roce 1948 internovány řádové sestry z celé republiky, zatímco v nedaleké továrně byla pár let předtím pobočka koncentračního tábora Gross Rosen pro židovské ženy; v historii někdejšího hornického městečka, založeného v roce 1554 majitelem tolštejnského panství pod jménem Svatý Jiří v Oudolí, se ale najdou i světlejší body.

Světlík, Dýmník a prameny Křinice

Za Dolním Podlužím jsme minuli větrný mlýn Světlík a na rozvodí mezi Severním a Baltským mořem u Studánky zahnuli k pramenům Křinice, romantické říčky, která se měla stát naším průvodcem následující den v Českosaském Švýcarsku. Zatím jsme se jí ale drželi jen do Krásné Lípy, městečka proslulého nejen pletením punčoch firmou Kunnert, po znárodnění překřtěnou na Elite, leč i skvělými motocykly značky Čechie či Böhmerland, to podle národnosti zákazníka. Jejich konstruktér Albín Hugo Liebisch tu ve své továrně před válkou vyráběl nejdelší motocykly, jaké kdy jezdily po evropských silnicích. Třímetrovým strojům s charakteristickými diskovými koly místo klasického výpletu se sice přezdívalo „splašená lavice“ či „pojízdné lešení“, ale dosáhly značné obliby, jejich nadšení majitelé se na nich dodnes sjíždějí do Krásné Lípy na pravidelné každoroční srazy.

Ve větrném mlýně u rybníka Světlíku se už nemele, ale chalupaří

U mohutného schodiště barokního kostela svaté Maří Magdaleny jsme se na náměstí znovu otočili na sever a přes Skřivánčí pole zamířili do Rumburka, přezdívaného za obrozeneckých časů „malá Paříž severu“. Původní jméno Ronnenberg pochází od německého názvu otesaného stromu, ke ztékání hradeb používané ostrve (heraldická figura, již tvoří sukovitý kmen s pahýly po osekaných větvích) z erbovního znaku českých Ronovců (německy Ronn – ostrev), ke kterým patřili i majitelé zdejšího panství Berkové z Dubé. Na zalesněném čedičovém vrchu před městem jsme zastavili u nedávno opravené rozhledny Dýmník, do roku 1945 známé pod jménem Augustýnka; nechal si ji za vlastní peníze postavit jako dárek k šedesátým narozeninám rumburský radní August Wenschuh poté, co sudetský turistický spolek, plánující stavbu, nebyl schopen zajistit finance. Při nynější rekonstrukci to bylo opačně, skoupí byli radní, o opravu se postaral Klub českých turistů.

Rozhlednu na kopci Dýmníku si nadělil k narozeninám rumburský radní August Wenschuh

Filipovský zázrak a ztracené lázně

Z Rumburka už naše trasa opět přesně kopírovala hranice. Ve Filipově jsme měli téměř na dosah pramen Sprévy, která v sousedním Sasku vyvěrá u nedaleké obce Kottmar, ale drželi jsme se domácích atrakcí. Zdaleka viditelná filipovská novorománská bazilika Panny Marie Pomocnice křesťanů připomíná jediné zjevení Matky Boží v Čechách v 19. století, následované zázračným uzdravením dvou smrtelně nemocných žen; ve dvacátých letech minulého století byla jedním z nejnavštěvovanějších poutních kostelů ve střední Evropě a po rekonstrukci se pomalu vrací do bývalého lesku.

Hůře dopadl při poválečném vysídlení nedaleký Fukov, někdejší klimatické lázně mívaly v období největšího rozkvětu až tisíc obyvatel, po demolici v šedesátých letech tu zůstal jen chátrající mostek přes Sprévu. Po něm jsme přejeli do sousedního Opachu poté, co jsme do necelý kilometr širokého Fukovského výběžku dorazili romantickou trasou mezi lesy, loukami a rybníky z odbočky za Jiříkovem. Sprévy jsme se drželi až k Hohbergu, liduprázdnou divočinu na naší straně hranice jsme na chvíli vyměnili za až příliš sterilní učesanost nekonečných německých vesnic.

Poutní kostel ve Filipově povýšil v roce 1926 papež Pius IX. na basiliku minor

Na „Dálném severu“

Do Lipové jsme mohli v pohodě dojet přes Sohland, ale byl čas oběda a nechtěli jsme vynechat město, jež dalo jméno celému výběžku, a proto jsme přes Rožany zamířili do Šluknova.

Mor, ničivé požáry, řádění vojenské soldatesky, to všechno muselo přežít nejsevernější české město v průběhu staletí. V referendu o připojení k Velkoněmecké říši tady hlasovalo pro 3580 z celkových 3589 oprávněných voličů, však také po Mnichovu sem přijel hned 4. října osobně pozdravit své věrné poddané sám Adolf Hitler, těžko pak lze odsuzovat tvrdou poválečnou odvetu. Dnes už je Šluknov zase český, jako v časech Berků z Dubé, kteří o něj přišli za vlády Jiřího z Poděbrad, pád kraje do německého područí tehdy paradoxně začal za později tolik velebeného husitského krále.

My ve Šluknově dobře poobědvali a posíleni na těle i duchu vyrazili znovu do kopců zdejší pahorkatiny. Sudetský název České Nizozemí je sice míněn ve smyslu Dolní země, nemá tedy s holandskými rovinami nic společného, leč poetické Nejsevernější Čechy našich soukmenovců se nám líbily daleko víc. Znovu jsme se přimkli k hranici, přes jeden kopec se přehoupli k Lipové, přes druhý do Liščí a pak už nás čekala naprosto trefně pojmenovaná Severní. Hlavní cíl expedice byl na dosah, ještě chvíli jsme si užívali zpevněné cesty k hraničnímu přechodu do Saska a tam se vrhli nekompromisně do terénu, žlutá turistická značka nás neomylně vedla k nejsevernějšímu bodu naší země. Od mé první návštěvy se tohle místo změnilo k nepoznání, na přelomu tisíciletí sem ještě žádná značka nevedla, probíjel jsem se tu lesem podle hraničních patníků a místo samotné identifikoval jen podle „vrcholové knížky“ v dřevěné budce, přibité na věkovitém smrku. Dnes je tu velký kamenný menhir se státním znakem a zeměpisnými souřadnicemi, opodál odpočívadlo a od nejbližší německé silnice sem vede pohodlná cesta, po které jsme pokračovali dál, samozřejmě až po důkladném zhodnocení dosažení hlavního denního cíle výpravy.

Cesta na nejsevernější výspu republiky byla trochu drsná

Přeshraniční šněrování

Zpátky domů jsme měli na výběr ze dvou možností, na žlutou značku pokračující do Severní se dá projet přes sanatorium Hoher Hahn, zadní vrátka na lesní pěšinku k nám se ale v komplexu špatně hledají, spolehlivější je najet o něco dál na německou cyklotrasu, značenou ze Žitavy do Sebnice. Té jsme se drželi přes Lobendavu až do Dolní Poustevny, pojmenované po poustevníkovi, na něhož tu natrefili přemyslovští kolonizátoři při vyměřování hranic mezi Českým královstvím a Míšeňským biskupstvím na počátku třináctého století.

Po mostě přes Vilémovský potok jsme zase na chvíli zabrousili do Saska, do sousední Sebnice. Obří parní lokomotiva, zdobící celou stěnu patrového domu, není připomínkou obnovení provozu na romantické horské trati údolím říčky Sebnice, kde jezdí přes Sasko vlaky z Rumburka do Děčína, ale upoutávkou na Modellbahn-galerii. Tady se dál vyrábějí oblíbené železniční modely někdejší firmy Zeuke, šité na míru stísněným poměrům socialistické bytové výstavby, zkratka měřítka TT v angličtině doslova znamená stolní desku; obdivuhodné také je, že firma vydržela ve východním Německu v soukromém vlastnictví až do sedmdesátých let minulého století, než podlehla znárodnění. V Sebnici mají i Afrikahaus, Vlastivědné muzeum a Park pravěkých zvířat s úctyhodnou sbírkou čtyř set prehistorických oblud, k vidění za pouhá čtyři eura. Nás ale už tlačil čas, a tak jsme městečkem jen prolétli a silničkou přes Hertigswalde dojeli k odbočce, šplhající přes hraniční hřeben zpátky k nám.

V Sebnici si musíte dát pozor, aby vás nepřejel vlak přímo na ulici

V Tomášově nás čekal nocleh v kempu, vybaveném sice hostincem a chatičkami, leč s náramně spartánským sociálním zázemím; v hromadné očistě ledovou vodou ve společných sprchách, evokujících vzpomínky na povinné vojančení, našli zalíbení jen ti nejfanatičtější otužilci. Díky délce etapy jsme do cíle dorazili za soumraku, výšlap k nedaleké rozhledně Tanečnici jsme proto odložili na ráno, kdy je za kuropění nejlepší čas pro sledování vílího křepčení, kterážto baletní produkce na lesních paloucích dala další z Bismarckových věží české jméno.

Praktické informace

Odkaz na trasu, kde je možné stáhnout i gpx soubor:   https://mapy.cz/s/hutakesuka

Délka trasy:   100 km, převýšení 1773 m. Trasa je náročná spíše délkou než převýšením, povrch zvládnutelný bez problémů na trekingovém kole.

Doporučené mapy:   SHOCart 1 : 60 000, č. 101 – Českosaské Švýcarsko, č. 102 – Lužické hory a Českolipsko; KČT 1 : 100 000, cyklo č. 5 – Českosaské Švýcarsko a Lužické hory, občerstvení na trase: si dopřejete na Tolštejně, v Jiřetíně, Krásné Lípě, Rumburku, Filipově, Rožanech, Šluknově a Tomášově

Zajímavosti na trase:   zřícenina Tolštejn; křížová cesta, Štola sv. Jana Evangelisty a Hornické muzeum v Jiřetíně; Muzeum Českého Švýcarska v Krásné Lípě; loretánská kaple v kapucínském klášteře a rozhledna na Dýmníku v Rumburku; novorománská poutní bazilika ve Filipově; barokní zámek s infocentrem ve Šluknově; Afrikahaus, Modellbahn-galerie a Urzeitpark v Sebnitzu.

Doprava:

vlakem – z Děčína do Rumburka jezdí ve dvouhodinovém taktu motorové vlaky s přepravou kol po dvou tratích. Severní vede přes Bad Schandau, Sebnitz, Poustevnu a Šluknov, zážitkem je na ní horský úsek po viaduktech a tunely mezi skalními věžemi Saského Švýcarska, neméně malebná je i jižní trať údolím Kamenice přes Kytlici, Jedlovou a Rybniště;

autem – do Šluknovského výběžku nejsnáze dojedete po silnici č. 9 spojující Prahu s Rumburkem přes Českou Lípu, u Nového Boru ji kříží silnice č. 13 spojující Děčín s Libercem čili dálnice D8 a D10. Ideální základnou pro tvorbu okruhů je třeba Krásná Lípa s nesčetnou nabídkou ubytování, včetně chatiček v kempu za městem.

Další fotografie