text a foto Martin Severa

Určitě se vám už někdy stalo, že jste se při vyjížďce dostali do „meditačního stavu“. Mám na mysli stav, kdy je zejména po delší jízdě tělo vyčerpané a unavený mozek už není schopen normálně fungovat. Přepne na automatického pilota a odkudsi ze zasutých závitů k sobě pustí myšlenky, které by při normálním režimu narazily na obranný val racionality.

Nejčastěji se to stává na delších výjezdech, kdy přestáváte sledovat okolí a začínáte žít vnitřním světem. Najednou se vám vynoří všechny možné situace, na které by si člověk ani nevzpomněl. Co jsem kdy řekl špatně a koho jsem tím možná naštval, kde jsem udělal chybu, co bych udělal jinak nebo jak to napravit, což není nic jiného než nalézat východisko s rozhřešením, tedy pokáním. Ty myšlenky se mě drží jako klíště a já nemůžu zastavit dřív, než si to všechno s nimi vyříkám. Občas mne v tomto režimu napadne smysluplné řešení, většinou ale na rozhřešení nedojde. Situace postrádající řešení pak zapadnou kamsi do nejzazších mozkových závitů, kde si žijí vlastním životem. Při jiné příležitosti se znovu vynoří v poněkud pozměněné podobě. A pokud se takto vrátí vícekrát, jsou už značně zdeformované.

S těmito situacemi, kdy mozek začne spontánně „šrotovat“, jsem se nikdy nesvěřoval ‒ připadalo mi to příliš osobní. Až nedávno jsem zjistil, že nejsem sám, koho takové „meditace“ zasahují. Existuje totiž terapeutická metoda IFS ‒ Internal Family Systems (Systém vnitřní rodiny). Je zaměřená na vnitřní části našeho já. Postihuje prý každého, a to nejen na kole, ale i ve vaně nebo před spaním. Vědecky vzato IFS pracuje se třemi základními kategoriemi: ochránci, vyhnanci a já. Ochránci regulují vyhnance a radí, jak to udělat, abychom se do podobné situaci nedostali. A to moje já čeká, jak to dopadne. Výsledek ‒ IFS prý pomáhá vnitřní svět harmonizovat. Tato niterní disharmonie není vůbec nic nového. V podstatě vychází ze sporu duše s tělem, což byl oblíbený literární žánr středověku. Opíral se o citát Pavla z Tarsu z Listu Galatským, který tvrdí, že duše a tělo jsou v neustálém sporu a hlavní motiv je pokání. Může nám to připadat poněkud vzdálené, jenže náš mozek ani naše tělo se od středověku moc nezměnily. Část našeho já má sebemrskačské sklony a pořád si vymýšlíme jakási pokání.

Tento text je k dispozici pro placenou verzi časopisu Cykloturistika, kterou získáte členstvím v klubu online předplatitelů webu Cykloturistika. Zatím není možné sekci odemknout, jde o testovací režim obsahu