S mým mužem jsme Pobaltí na kolech projeli v roce 2003, měla jsem tedy pocit, že mám tyto země odškrtnuté a necítila jsem nijak zvláštní potřebu navštívit je znovu. Ale před námi bylo léto a s ním otázka, kam vyrazíme s dětmi na kola. No, s dětmi… Děti měly už 14 (Šárka) a 16 (Víťa) let a jejich podmínka účasti na cyklodovolené s rodiči zněla: zkrátit! Tři týdny se zdály optimální, řekněme kompromis. Ale kam jet, aby to bylo zajímavé pro všechny? Můj muž se do Pobaltí toužil znovu podívat. Při naší poslední návštěvě jsme měli pocit, že se země budou rychle měnit, takže v tom byla určitá zvědavost, jaký nastal po dvaceti letech rozdíl.
text Markéta Zigáčková
foto autorka a Luděk Zigáček
Všechny tři státy, kdysi součásti Sovětského svazu, jsou nyní v Evropské unii, NATO a Schengenu, dokonce mají zavedené euro a zálohování plechovek. Vloni jsme poznávali hory Kyrgyzstánu a letos nuda v rovinkách u Baltu? Nu což, mrkneme do mapy, co by se tam dalo vymyslet. Minule jsme se z nějakého záhadného důvodu vyhýbali velkým městům (vynechali jsme Rigu i Vilnius), tím bychom mohli začít. Děti v Pobaltí nebyly vůbec, a tak si aspoň přidají další země do své sbírky. Brzy jsme zjistili, že státy Pobaltí si ještě něco specifického uchovaly. Při cestování mám ráda, když si v zahraničí skutečně připadám jako v jiné zemi. Stačí málo, zdánlivé detaily. Lehký nádech exotiky dodá například v obchodech dostupná gruzínská minerálka, sibiřské pelmeně a kvas. Letní bílé noci, dřevěné pravoslavné kostelíky a bolševníky podél cest. Rázem si připadám jako na opravdovém Východě. Jako někde hodně daleko.
Tento text je k dispozici pro placenou verzi časopisu Cykloturistika, kterou získáte členstvím v klubu online předplatitelů webu Cykloturistika. Zatím není možné sekci odemknout, jde o testovací režim obsahu
