Dnes už ani nevíme, kdo nám dal talismana na Michalovu brašnu, jen vím, že s námi jel hodně velký kus cesty, až se mu kdesi na druhé straně zeměkoule zalíbilo a domů s námi nedojel. Bylo to s ním fajn.
připravila Slávka Chrpová
foto archiv časopisu Cykloturistika
kresby Ivan Křemeček
Prvního května uplynulo dvacet let od startu jedinečné cesty Na kole všemi kontinenty. Tehdy se třicetiletá Lucka Kovaříková a o rok starší Michal Jon vydali na tříroční cestu, při které projeli celkem třicet čtyři zemí. Lucka a Michal psali po více než tři roky články do časopisu Cykloturistika. Mnozí z vás na toto období vzpomínají s velkou nostalgií, jako na zlatou éru české cykloturistiky. Od té doby už žádná cesta na kole neměla takovou mediální sledovanost, nebyla tak systematická, cyklisticky čistá bez použití dalších dopravních prostředků, a především nebyla přerušena žádným návratem, nemocí či nedostatkem peněz. Lucka Kovaříková byla také první a zatím také poslední Češkou, která na kole objela svět. Pojďme si připomenout některé momenty ze startu a z prvních zemí, které dnes už manželé Jonovi navštívili.
Pamatujete se ještě na to, kdy jste pojali poprvé myšlenku vyrazit na cestu všemi kontinenty? Čí to byl vlastně nápad?
M.: Stalo se to na jaře 2001, kdy mi v hlavě jen tak probleskla myšlenka. Ten záblesk přišel při družném rozhovoru s Lucií, Víťou Dostálem, prvním Čechem, který objel na kole svět, a Jiřím Říhou, zakladatelem a tehdejším šéfredaktorem tohoto časopisu.
L.: No a ráno už měl Michal naplánovanou trasu, seznam věcí, harmonogram příprav i soupis možných sponzorů, které by ta cesta mohla zajímat… Prostě skoro všechno za tu jedinou noc.
M.: Ráno přišla ta otázka, ty jsi řekla „ano“ a už vlastně nešlo couvnout.
L.: Ta otázka ale byla, zda chci odejít na tři roky ze školství. A já bez zaváhání řekla, že jo, a až pak jsem se teprve zeptala proč.
Jak dlouhá doba uběhla od rozhodnutí k realizaci?
M.: Od onoho „ano“ uběhlo téměř přesně čtrnáct měsíců a my stáli na startovní čáře ve Hvězdě.
Proč jste zvolili termín odjezdu 1. května?
M.: První máj – lásky čas.
L.: Ten květen nám je nějak souzen. V květnu jsme spolu začali chodit, v květnu jsme vyrazili na cestu kolem světa i se z ní ve stejném měsíci vrátili, v květnu jsme pak později měli i svatbu. A taky to pěkně zapadalo do itineráře, abychom nezmrzli na Sibiři cestou do Austrálie.
M.: Jenže ten itinerář byl jen s kalkulačkou na papíře a my mrzli… Nejprve v Mongolsku, pak v Číně, Koreji i Japonsku.
L.: A až pak jsme se ohřáli v australském létě.
M.: Místy spíš přehřáli…
Bylo těžké získat nějaké patrony či sponzory?
L.: Byla to vcelku pohoda, neboť drtivá většina našich podporovatelů s námi spolupracovala již dříve při našich velkých evropských cyklocestách, takže i do té největší akce šli s námi. Přidala se i řada dalších, neboť ta myšlenka, že první Češka objede na kole svět, byla sice možná trochu bláznivá, ale zároveň i hodně atraktivní.
M.: Tou dobou jsme už toho po osmi letech cykloputování měli za sebou na kolech dost a to byla určitá záruka, že to i s takovýmhle projektem myslíme vážně a neslibujeme nesmysly.
L.: Bez té jejich podpory by to v takové míře zvládnout určitě nešlo, takže za jejich pomoc jim jsme a do smrti budeme moc vděčni.
Jaké okamžiky se vám po těch letech vybavují ze startu expedice v královské oboře Hvězda a následně pak z těch prvních čtyř dnů?
M.: Dodnes mi při tom pomyšlení na start stéká pot po zádech… Skoro jsme ho totiž prošvihli, jak byl odjezd z domova hektický.
L.: Mně se vybavuje, jak šlapeme ze všech sil Hvězdou, abychom stihli loučení a start… Pak ta spousta kamarádů a známých i neznámých, kteří se s námi přišli rozloučit. A pan Honza Veselý, moc milý a hodný člověk, který toho na kole tolik dokázal a který nám cestu odstartoval.
Kdo vás tehdy doprovázel a kdo vám zajišťoval celý čtyřdenní program odjezdu?
L.: Od startu nás doprovázel celý peloton cyklistů složený z našich kamarádů a známých, ale přidali se i lidé, které jsme předtím neznali. Odjezd a vlastně celou trasu po republice až k německé hranici nám pomáhal organizovat zakladatel mělnického cykloklubu Michal Třetina, výborný člověk, se kterým jsme toho hodně zažili, ale bohužel už jezdí tam nahoře v cyklistickém nebi.
Co se vám vybaví, když se řekne Jan Veselý?
M.: Cyklista století a hlavně skvělý člověk.
L.: A patron naší cesty. Ta chvíle, kdy jsme se v Austrálii po přejezdu pouště dozvěděli, že v cíli cesty na nás pan Veselý už čekat nebude, byla jednou z nejhorších za ty tři roky.
Celý rozhovor si můžete zakoupit v elektronické nebo tištěné verzi zde.
Mapy jsme sice nezapomněli, ale vůbec jsme nemysleli na jídlo… Nebýt Tomáše a Kuby, posledních dvou vytrvalců z početného doprovodného pelotonu, kteří s námi strávili i první noc v Německu, a uzlíčku buchet od kouzelné babičky Patrákové z Jablonného, umřeli bychom hned první večer v cizině hlady. Poučení pro příště…
Lucie a Michal Jonovi
rok narození: Lucie – 1972, Michal – 1971
vzdělání: Lucie – Filozofická fakulta UK, Praha; Michal – Pedagogická fakulta UK, Praha
bydliště: Praha 6
zaměstnání: Lucie – lektorka německého jazyka; Michal – lektor anglického jazyka
webové stránky: luciemichal.cz
Čím je tato cesta výjimečná
Lucka byla první a zatím poslední Češka na kole kolem světa
Lucka a Michal projeli souvisle všemi kontinenty
První české cyklokilometry v Antarktidě
Dobytí nejjižnějších bodů všech tří obydlených jižních kontinentů – Austrálie, Jižní Ameriky, Afriky
První český přejezd Austrálie ze západu na východ
První české cyklokilometry v Grónsku