Óda na mapník
Óda na mapníkMapové aplikace versus GPS navigace, to je jedno z hlavních témat tohoto čísla Cykloturistiky. V souvislosti s tím si vzpomínám, jak jsem jela v roce 2012 trasu ze španělské Sevilly do Santiaga de Compostela. 900 km. Mapy.cz byly ještě v plenkách, respektive až o dva roky později začaly používat data z projektu OpenStreetMap pro Evropu. Velké dotykové displeje byly také hudbou budoucnosti. Ano, mohla jsem si pořídit nějakého garmina, ale na to jsem tehdy ještě nebyla dostatečně technicky smělá. A tak jsem vyrazila s klasickým průvodcem, kde byly zakresleny všechny úseky Via de la Plata. Guide book jsem měla vložený pod folií mapníku. Jen tak tak se tam vešel. Byla to přeci jen pořádná půlkilová bichlička. Nákresy ale znázorňovaly jen těsné okolí trasy bez širších souvislostí s dalšími cestami mimo úzký výřez. I když byly v průvodci zakresleny varianty, které obcházely pro cyklisty neschůdná místa, ne vždy souhlasil nákres se skutečností. A tak jsem občas zajela do ranče, kde mě vyprovodili psi, tu jsem vyrazila po pěšině, která končila maliním, nebo se z trasy stal vysokohorský výstup s přenášením kola přes kameny. A pokud jsem vyjela z výřezu průvodce úplně, bylo dost těžké se do něj zase vrátit a najít se. Mít mapu tak, aby zaujímala celou délku trasy, by bylo naprosto nesmyslné, trasa vede po pěšinách pro pěší, které by na takové mapě sotva byly zakreslené. Dnes by to byla naprostá hračka, stáhla bych si do telefonu offline mapy Španělska, gpx trasu Via de la Plata, případně bych přibalila power banku a frčela bych. Pořád bych viděla, kde se nacházím, stále bych měla v merku i širší okolí trasy. To bych ale neměla ty zážitky, negativní i pozitivní, nečekala by mě setkání, o kterých tak pěkně píše Markéta Zigáčková ve svém Závěrečníku.
Já ale chci psát o mapníku. Na něj nedám dopustit, to je můj vážený společník. Dnes do něho místo knižního průvodce dávám buď mapu, to při orientačních závodech, nebo telefon, když jedu jen tak na vyjížďku. Deska se neklepe, můžu si ji otáčet přesně ve směru jízdy, a co je pro mě zásadní, že je o deset centimetrů výše, než je představec. Vidím tak na telefon/mapu z mnohem větší blízkosti, než kdybych měla telefon připevněný na držáku. Nerozumím těm, kteří musejí zastavovat na každé křižovatce, vytahovat mobil z kapsy dresu, batohu či brašničky a pak ještě zapínat a vypínat mobil. To pěkně zdržuje a cesta je hodně rozkouskovaná. Je s podivem, že v zemi, kde máme jedny z nejlepších výrobců mapníků na světě, si k nim našla cestu stále jen hrstka lidí. Důvod, proč se tento výtečný produkt nedostal mezi širší cykloturistickou veřejnost, vidím především v různých předsudcích – vizuální stránka, těžší kolo, nebudu vidět na přední kolo, na cestu, na brzdové páčky, budu si do mapníku kopat kolenem atd. Což jsou úsměvné důvody, když závodníci MTBO jezdí opravdu těžkými terény Švédska, Finska či Francie. Pro ty, kterým se myšlenka na pořízení mapníku zalíbila, je doporučujeme otestovat například při závodech MTBO či SHOCartligy. Tento seriál orientačních závodů podle turistické mapy letos vstoupil do druhé dekády své existence, a tak jsme v rámci tématu o orientování se a navigování připravili rozhovor s jejím zakládajícím členem, Milanem Horkým. Ten v rozhovoru říká: „Jezdím i s mapami v telefonu, ale hlavně s navigací vlastní hlavou.“ Ano, ta je stále tím nejdůležitějším přístrojem, protože správnou rozvahu, rozvržení výletu, odhadnutí vlastních sil a také nadhled nad celou situací za vás žádné zařízení nevyřeší.
Přeji vám, ať se během léta ztrácíte co nejméně, a pokud už budete bloudit, tak ať přitom zažijete něco milého, překvapivého, na co budete ještě dlouho vzpomínat. Můžete nám o tom také napsat a připojit se do naší fotografické, výtvarné či literární soutěže. Ceny jsou více než atraktivní.
Pěkné léto Slávka Chrpová
