Kdo cestovat chce, nějaký způsob si najde
text Slávka Chrpová
foto Alexej Taukachou
Cestování bylo vždy spojeno s určitou dávkou nepohodlí a také často s byrokratickými úkony. Jistě si mnozí z vás pamatujete na vyřizování výjezdních doložek, kdy nestačilo mít pro vycestování z Československa jen cestovní pas. Člověk musel mít razítko od svého zaměstnavatele, muži ještě i od Vojenské správy. A pak tu byl třeba i do Jugoslávie devizový příslib, tedy souhlas banky, která lidem povolovala vyměnit si na cestu do zahraničí peníze. Když už se toto všechno vyřídilo a vše jste dostali, přišlo na řadu balení. Dodnes nechápu, jak jsme se mohli sbalit celá rodina do jednoho embéčka na třítýdenní cestu do Bulharska. S obřím rodinným plátěným stanem, hromadou zavařených konzerv, velkými plynovými bombami, nafukovacími matracemi. Přežít cestu přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko v neklimatizovaném autě a dojet až do kempu k tureckým hranicím. Nebyly také žádné navigace. U nás se traduje historka, jak jsme se ztratili dvěma dalším rodinám, když rodiče na chvilku polevili v pozornosti a odbočili na jednom nájezdu špatně. Jedinou mapu měl samozřejmě řidič prvního auta. Znovu se společně setkat bylo bez mobilu opravdu složité.
Na tyto dramatické okamžiky se rádo vzpomíná na rodinných oslavách. Ale jinak už jsme problémy s tím spojené spíše vytěsnili a zapomněli. Zvykli jsme si, že jde vše jednoduše a bez obstrukcí a že po vstupu do Evropské unie a následně do Schengenu není třeba čekat v půldenních kolonách a nemusíme ukazovat žádné průkazy.
Teď se ale situace kvůli pandemii ztížila a je třeba si udělat test a ano, někde mít i covidpas. Pro někoho je to ale najednou takový problém, že raději zůstane doma. Ve srovnání s tím, co museli absolvovat naši rodiče, jde však stále o drobnůstku. Vím, že vracet se k tomu, co bylo horší, se chce málokomu, ale kdo cestovat chce, nějakou možnost a způsob si najde.
My se už dlouhodobě snažíme cestovat mimo sezonu, tak aby bylo všude co nejméně lidí. Takto jsme předloni například odletěli posledním říjnovým letadlem na čtrnáct dní do už zmiňovaného Bulharska. Na plážích nebyla ani noha a v závětrných plážích opravdu teplo. Vloni jsme si to v listopadu, kdy v Česku začínala pandemie přibírat na síle, namířili zase na Fuerteventuru, kanárský písečný ostrov, a s kolem projezdili jeho severní část. Obě destinace byly v době našeho odjezdu v zelené zóně. Je třeba se přizpůsobit aktuální situaci, nic neplánovat. Podívat se, které země jsou v dané období schůdné pro vycestování, určit si jen čas a vše ostatní nechat plynout. Protože čekat, až bude za dva roky lépe, je škoda. Carpe diem, jak říká latinské přísloví, vytržené z Horatiových Ód. „Nepřející čas nám utíká pryč, využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost,“ se zde píše. Čas nepřál ani Jardovi Královi řečenému Šnek, který bohužel svoji druhou půlku své cesty kolem světa už nikdy nedokončí. Přesto dokázal i se svou srdeční vadou projet celou Evropou i Asií. Odhodlání a odvaha mu rozhodně nechyběly, a i když byl několikrát okraden, musel se potýkat s nepřízní počasí, úřady, neochotou lidí, přesto si dojel pro mraky pozitivních a obohacujících zážitků. Ruku na srdce, pro kolik z nás by byla tato vada překážkou se vůbec na dalekou a nejistou cestu vydat?
Pandemie slábne, je tu předzvěst optimistického jara a léta, a tak se rozleťme a rozjeďme do okolí. V příštích vydání Cykloturistiky tu pro vás máme tipy na parádní trasy v neotřelých regionech Slovinska, Chorvatska, Německa, Rakouska a také Francie.
Pro jistotu jsme ale už v tomto vydání posílili články z naší přívětivé české domoviny a servírujeme vám přejezdy po voňavé Šumavě, našem nejzápadnějším pohoří Smrčiny, na Třinecku – rázovitém regionu na úbočí a hřebenech divokých Beskyd, či trasu po poutní Vintířově stezce z Bučiny až do Příbrami a k tomu nové rozhledny a výletní cíle z celé republiky. Věříme, že některé z těchto lahůdek vám přijdou k chuti. Nechte se jimi inspirovat a cestování si užijte, protože co nám přinese budoucnost, nevíme…
Slávka Chrpová
