text Slávka Chrpová

foto Alexej Taukachou

Na konci června jsme měli vzácnou návštěvu. Z New Yorku. V Česku měla ale už sježděné kde co a my jsme také chtěli objevit nové obzory. Vymysleli jsme proto cestu do Černé hory, v níž měla návštěva i přátele. Cestovat po Černé hoře na kolech ale nebylo kvůli jejímu zdravotnímu stavu bohužel myslitelné, a tak nezbývalo než pro pohyb po tomto přímořském klenotu volit motorizovaný prostředek. Pro moji vnitřní rovnováhu jsme s sebou vzali alespoň skládací kola. Cestu jsme naplánovali po našich už dříve projetých trasách skrze chorvatskou oblast kolem řeky Krky, kterou jsme vám letos představili v čísle dvě, a také skrze Dalmatské Záhoří s tyrkysovou řekou Cetinou, o němž vyšel článek v čísle 5/2017. Alespoň příležitostné výjezdy na skládačkách kolem těchto řek byly vítaným zpestřením. Putování po Černé hoře jsme přichystali podle článku našeho autora Járy Krejčího, který ji absolvoval se svou partnerkou Janou před jedenácti lety, samozřejmě na kole. Jejich výtečné tipy na zajímavosti nám posloužily při volbě výletních cílů.

Celé putování po Černé hoře jsem byla v autě jak na trní, nevěděla, jak si sednout, z jízdy autem jsem byla víc unavená, než kdybych jela sto kilometrů na kole. Za okny auta jsem se cítila jak tygr v kleci. Nádherné úzké silničky, které se vinuly podél hranic s Albánií ke Skadarskému jezeru, nebo serpentiny vedoucí do národního parku Lovčen a k mauzoleu Petara II Petroviće-Njegoši lákaly k cyklosvezení. My jsme je ale projížděli s obavami, že se nevyhneme protijedoucímu autu a že skončíme ve strmém srázu pod silnicí. Zastavit s autem a rozhlédnout se bylo velmi nesnadné nebo to bylo možné jen na vyhrazených místech. Ano, vyhrazená místa pro focení (proto jsou fotky všech turistů stejné), vyhrazená parkoviště, vyhrazená místa pro kempování. Vše přesně určené nebo spíš nadiktované. Pro mě nesvobodný způsob cestování. Na kole můžu zastavit i rozhlédnout se, kde chci, můžu dýchat příjemný vzduch bez klimatizace, na zamčení kola se vždycky nějaký strom najde, a když se zrovna nepohybuji v národním parku, složím hlavu, kde je mi libo. Mám možnost volby. Mnozí by namítli, že autoturistika je pohodlná. A v tom je právě zakopaný pes. Pohodlnost a já dodávám lenost. Vždycky jsem velmi kritizovala „cestovatele“, kteří někde jen zaparkovali, došli sto metrů k atraktivní zajímavosti, vyfotili ji i sebe a nasedli znovu do auta. Nedej bože, že z něho ani nevysedli. Vzpomínám si konkrétně na takový zážitek ve známé aleji baobabů na Madagaskaru. Zatímco my jsme s parťačkou trávily v tomto místě mnoho minut, nasávaly atmosféru místa a pozorovaly cvrkot Malgašů, turisté zde projížděli v obrovských džípech a jen vystrčili foťáky z okénka, cvakali a frčeli dál za dalšími snímky. Tento způsob turismu zdá se mi poněkud nešťastným. Nechápu ho, nerozumím mu.

My jsme si sice zpestřovali cestování autem alespoň malými pěšími výlety, já občas výběhy, nebo výjezdy na skládačce, ale i tak to pro mě bylo dost nudné, ale co bych neudělala pro tak vzácnou návštěvu… Po celý pobyt v Černé hoře jsem si četla reporty na Facebooku od naší autorky Markéty Zigáčkové z jejich rodinného „výletu“ do Kazachstánu a Kyrgyzstánu a záviděla. Tu volnost a svobodu spojenou s jízdou na kole zvláště v těchto odlehlých zemích. O jejím putování určitě připravíme článek v některém z příštích vydání, v tomto se už ale můžete začíst do jejího vyprávění o polské Stezce Piastovských hradů.

Naše jízda po této jaderské zemi byla pozitivní alespoň v tom, že jsme ji okoukli a udělali si obrázek, jak prímové to tu bude příště na bicyklu. Ten už se nemůže dočkat, až ho vytáhneme na další pořádnou podzimní výpravu. A já s ním.

Sluncem prozářený podzim přeje Slávka Chrpová