Hlavně být zorganizovaná
text Slávka Chrpová
foto Stanislava Kysilka a Alexej Taukachou
Ano, o to jsem se snažila už odmalička, tedy především moji rodiče se o to snažili a vštěpovali mi, abych si dávala věci vždy na stejné místo, měla krabičky, taštičky, přihrádky, šuplíčky, kupičky a taky šanony. Největší pedant na to byl můj tatínek, ten měl na stole vymeteno, a ve skříních vše srovnané do komínků. Já se snažila, ale nikdy mi to nebylo tak vlastní jako jemu, a jako dítěti mi bylo opravdu z duše protivné si to všechno pečlivě uklízet, hlavně při těch naordinovaných obligátních vánočních úklidech. Dodnes, když slyším předvánoční úklid, naskakují mi pupínky.
Ale nějaký řád mám určitě ráda a s věkem se snaha o to mít vše pečlivě srovnané a uspořádané stupňuje. Dokonce mě velké množství různých drobných věcí v obytném prostoru vnitřně znepokojuje. Tak tomu ale určitě nebylo v teenagerovském a vysokoškolském období a hlavně při mých cestovatelských začátcích. Na první cestu do rakouského Pasova jsme zabalili věci ještě s tehdejším partnerem do batohů, které jsme vezli na nosiči, a v batohu jsem se vyznala jen proto, že jsme měli velmi málo věcí. Jen zubní kartáček a pastu, jednu sadu náhradního oblečení a nějaké konzervičky (patřičně těžké) a taky prázdnou peněženku.
To při mé druhé, trochu vážnější cestě na Kubu, už jsem měla věcí více. Byla to vlastně moje první expediční výprava. Samozřejmě, že jsem si s sebou sbalila spoustu věcí, které jsem pak nepotřebovala, a každé ráno jsem řešila otázku „Kam s tím“. Vezla jsem na trojbrašně ještě klasickou tašku na rameno, abych ty věci vůbec do něčeho sbalila. Brašny jsem měla nacpané k prasknutí a vypátrat v nich něco byla akce hodná agenta 007. Moje nezorganizovanost byla tehdy terčem častých vtípků Standy, který nás ‒ čtyři baby ‒ doprovázel a můj „bordýlek“ na nosiči komentoval a také několikrát zdokumentoval.
V roce 2006 jsem projela další část Kuby s mojí kamarádkou Vendulou. Ta se také nemohla dívat na to, jak se přehrabuji v brašnách a nemůžu nic najít. Byl ze mě takovej hraboš polní a často nás to i zdržovalo při balení nebo i při jízdě samotné. Po návratu mi pak darovala první sadu tří organizérů od značky Boll. Vše se najednou zjednodušilo ‒ pořadače byly barevně rozlišené, tak bylo jasné, kde mám kalhotky, kde trička a kde ponožky. Byl to doslova průlom v mé zorganizovanosti. Později jsem si dokoupila další, které mám a používám dodneška. Hlavně poté, co jsem si koupila klasické postranní brašny, bylo nutné mít v nich nějaký systém, protože nejsou jako trojbrašny nijak dělené. Možná dnešní minimalistický přístup k cestování v podobě bikepackingu tento aspekt cestování trochu usnadňuje. Systémy brašniček rámových, podsedlových, na rám, na vidlici či na řídítka vlastně jsou už samotnými pořadači, protože se do nich vejde méně a skýtají větší přehlednost než velkoobjemové brašny.
Trochu jinak to ale vidí cestovatel a náš autor Honza Galla v článku, který se v tomto čísle věnuje právě tématu organizérů a tomu, jak se bezstarostně sbalit na cesty: „Díky většímu objemu brašen se nemusíte ve všech svých věcech složitě přehrabovat a potřebný kousek, který hledáte, mnohem rychleji objevíte.“
Jak se zorganizujete na přicházející léto, záleží ale zcela na vás. Ať už budete ctít pohodlí a vezmete si věcí více a pěkně si je poskládáte do různých vnitřních obalů klasických brašen na nosič, nebo zvolíte systém méně je více a zvolíte bikepackingový brašničkový systém, můžete se inspirovat různými organizéry na straně osmdesát šest. Třeba to pro vás bude stejně převratné jako pro mě před osmnácti lety, když jsem dostala dárek od Venduly.
Hlavně si užijte léto, jezděte opatrně a inspirujte se našimi texty. V Podkrkonoší, které je hlavní destinací, do níž vám nabízíme v tomto čísle pozvánku, bude v letních parných měsících určitě přívětivěji než někde v nížině.
Slávka Chrpová
