Obr. Zázračnou panenku jsme sice při projíždění Postřelí nepotkali, ale tahle dřevěná byla také pěkná… NS Cesta za pověstí nedaleko železniční zastávky Záhořice
text Slávka Chrpová, foto Alexej Taukachou
„Panenko skákavá,“
spráskla ruce maminka, „kam ta holka zase leze.“ Takto často naříkala moje maminka, když jsem jako dítě šplhala na všechny sloupy, průlezky, stromy či doma mezi futra. Jen těžko asi věděla, proč se vlastně říká Panenko skákavá. Určitě jste sami mnohokrát toto lamentování slyšeli, stejně jako já. Nevěděla jsem ale, o jakou, zřejmě skotačící panenku jde. Až do té doby, než jsme se v rámci projíždění regionu Postřelí, které je hlavním tématem tohoto čísla, vydali ke kostelu Navštívení Panny Marie ‒ poutnímu místu v bývalé obci Skoky. Tady nám dobrovolníci ze spolku Pod střechou vysvětlili, proč se toto rčení takto používá.
Devětadvacátého září roku 1717 byla ještě v tehdy existující obci Skoky vysvěcena kaple, protože cesta do žlutického kostela byla pro místní poměrně dlouhá a často blátivá. Do této kaple dal místní sedlák na základě snu o Panně Marii namalovat kopii známého zázračného obrazu Panny Marie Pomocné z německého Pasova. Ke kapli začali chodit poutníci a některé jejich prosby byly vyslyšeny. A tím se šířila pověst o zázracích.
„Lidi, já vidím, já slyším, já skáču jak za mlada, panenko skákává místo skokovská…“ A úsloví bylo na světě. Poutní místo Skoky bývalo jedno z nejslavnějších mariánských barokních poutních míst, proslavené stejně jako francouzské Lurdy. I když 2. světová válka a následné období socialismu tuto tradici přerušilo, dnes poutní místo znovu ožívá. Díky novodobé oblibě poutních stezek tu vznikla tzv. Skokovská stezka z kláštera premonstrátů v Teplé právě do Skoků, která měří 57,6 kilometrů. Tuto stezku si také s malými alternativami můžete projet i na kole.
My jsme objevovali tento kraj během Velikonoc, což v souvislosti s tím, že jsme navštěvovali během našeho poznávání především sakrální památky, bylo více než symbolické. Proč se právě v tomto kraji nachází tolik barokních pamětihodností, se dozvíte na dalších stránkách. Mimo jiné i v článku Vládi Pustiny, který hovoří přímo o barokní explozi.
Na Velikonoční pondělí jsme také zažili zajímavou shodu okolností. Právě jsme se chystali na kole z Dobré Vody do poutního místa Skoky, když na Českém rozhlase v pořadu Jak to vidí… dávali rozhovor sestry Angeliky s historikem Michalem Bařinkou o jeho nové knížce Poutní místa Česka. Vysvětloval, jak ho právě návštěva poutního areálu Skoky přivedla k myšlence napsat souborně o těch nejzajímavějších poutních místech na našem území. My sami jsme se posléze přesvědčili, že byť je sláva toho místa nenávratně pryč, má stále svého genia loci.
A jak na nás celý ten kraj působil osobně a jaký byl z hlediska cyklistiky? Docela jsem se bála, že to bude náročná jízda. Pamatovala jsem si ho totiž z druhého ročníku orientačního závodu Bike Adventure v roce 2002, kdy pořadatelé umístili kontroly na místa u řeky Střely, pak zase nad řekou, kdy k nim často byla cesta hodně příkrá jak dolů, tak posléze nahoru. Někdy i jednosměrná, že jsme se museli vyhýbat ostatním závodníkům, a často také bahnitá. Bylo to pro mě první setkání s tímto pozdějším fenoménem české cyklistiky. Vzpomínám si, že jsem jela na neodpruženém kole a asi deset kilometrů před cílem jsem z něj chtěla slézt a odhodit ho do příkopu, jakou jsem měla krizi… Tak náročné jsme si to ale tentokrát nepřipravili a našli jsme mnoho krásných pasáží, které nevedly příkře do těch nejzaříznutějších míst k řece Střele, a přesto se jí často přibližovaly.
Ani kolega Vláďa Pustina pro vás žádné takové nesjízdné ani strmé cesty ve třech doporučených okruzích nepřichystal. Snažil se trasy vést s rozvahou a znalostí místního terénu. Nicméně Polabí tu úplně nečekejte, a pokud jste vlastníky elektrokola, bude se vám určitě hodit. Speciální část o Postřelí jsme stejně jako předtím Český les, Lužické hory a Střední Brdy zvolili díky jeho neotřelosti, romantičnosti a tajemnosti. Čeká i na vás, až si ho objevíte.
Slávka Chrpová
