text Slávka Chrpová, foto Alexej Taukachou

 

Pojedeme do Jugošky…

Tak tahle věta by v době předlistopadové udělala mnohým jednu z největších radostí v jejich životě. Moji rodiče byli jedni z těch šťastnějších, kterým se podařilo dostat devizový příslib. Mně bylo osm a mám na ten prázdninový pobyt jen útržkovité, ale zato hluboké vzpomínky. Sama cesta byla slušným dobrodružstvím. Muselo se přes Maďarsko, kde si pamatuji na komáří nocleh v kukuřici. Na jízdu na zadní sedačce napěchovaným autem k prasknutí, na zahrádku, na které se vyjímal ten těžký plátěný stan se dvěma ložnicemi, a na strašné kolony, když jsme stáli před i v tunelu, v němž se stala nehoda, v třicetistupňovém vedru. A taky na to, jak jsme se hledali se dvěma dalšími rodinami, se kterými jsme cestovali. Protože rodiče ztratili koncentraci a neuhlídali, kam ta dvě druhá embéčka zabočila. Bez telefonu a mapy bylo celkem náročné se opět shledat. Když se pak před námi po přejezdu paklenických vrcholů po nekonečně klikatých a do skály zařízlých silničkách rozprostřelo moře, byl to nepopsatelný pocit. Po těchto lapáliích jsme zakotvili v kempu u Primoštenu a já tu zažila svoje dvě „poprvé“. Poprvé jsem měla erotický zážitek, když jsem hledala svoji kamarádku u nich ve stanu, ale místo ní jsem našla její rodiče při hrátkách. Několik dnů jsem ji pak otravovala, co že tam ti její rodiče dělali, protože ona to přeci musí vědět, když je o tři roky starší…

Tady jsem také poprvé začala plavat. Měli jsme sice ve třetí třídě povinné plavání, ale kvůli dlouhé a táhlé spálové angíně, jsem měla v mokrém vysvědčení jen „splývá“. V teplém moři mi totiž šla výuka o hodně lépe než v chlorovaném bazénu. A do tohohle moře jsem se taky zamilovala. Do té široširé nedozírné masy. Do jeho šumění, tyrkysové barvy i jeho vůně. Také dnes v mém šatníku i šperkovnici najdete mnoho kousků v tomto modro-zeleném odstínu. I díky mořské lásce vznikl později můj projekt Ostrovní cykloturistika. V mladickém rozletu jsem se ale musela nejprve vybouřit na těch vzdálenějších ‒ však víte, Kuba, Madagaskar, Azory, Kapverdy atd., abych se posléze k Jadranu vrátila a zjistila, že na chorvatských ostrovech je jedno z nejkrásnějších moří na světě, že jsou tu stále málo turismem dotknutá a také magická místa, že i tady se dají najít opuštěné pláže, do kterých lze dorazit jen na kole nebo pěšky. Anebo na kajaku, jak jsem si vyzkoušela o loňské týdenní plavbě na tzv. Lodilodi. Tato plavba po dalmatských ostrovech byla pro mě jednou z nejúžasnějších dovolených, které jsem vůbec nejen v Chorvatsku zažila. Dojeli jsme na mořském kajaku do těch nejnepřístupnějších pláží a míst na ostrovech, a přitom za zády s mateřskou lodí, na jejíž palubě jsme měli veškeré zázemí. Nejen o tomto unikátním projektu jsme připravili rozhovor s jeho tvůrcem a jedním z největších znalců Chorvatska, Zdeňkem Kukalem. Ten je také autorem dvou článků tohoto speciálu o chorvatských ostrovech. Mezi vybrané ostrovy se dostaly ty, které jsou po mostech nebo krátkými trajekty dostatečně přístupné i vám čtenářům, a bylo by atraktivní na nich strávit třeba letošní dovolenou ‒ Pag, Korčula, Mljet a Pelješac. Poslední z nich učaroval i spisovatelce Blance Čechové, která si oblíbila především jeho zátoku Podobuče. Mnoho let pak do ní jezdila, až se do ní zamilovala. A nejen do ní, ale i do místního rybáře, jenž se pak stal jejím životním partnerem. Své zážitky, desítky postřehů a historek, které ilustrují, jací jsou Chorvaté a jak vidí nás Čechy, a co si o sobě myslíme navzájem, je zevrubně popsáno v humoristické trilogii o Jadranské snoubence. Ostatně tato velmi vtipná trilogie, která mi při čtení vždy zvedla náladu a velmi mě bavila po mnoho večerů, mě inspirovala i k tomuto speciálnímu číslu. S Blankou jsem se setkala vloni na palubě Lodilodi, kde křtila svoji další knihu Jadranská snoubenka na cestách. V ní vás Blanka zavede na místa, která byste v Chorvatsku nečekali a která ji samotnou něčím zaujala, a rozhodla se je doporučit i českým čtenářům. Některá z nich vybrala i pro tento náš speciál.

 

Přeji příjemné počtení Slávka Chrpová