text Slávka Chrpová, foto Alexej Taukachou
Všude dobře doma nejlépe
Ke konci roku jsem se rozhodla vyrazit na kole do teplých krajin. Po dlouhém covidovém období poprvé zase za oceán. Vypustit trochu páru a přidat do své sbírky ostrovů další. Víte, že miluji Karibik a moji nejoblíbenější zemí je Kuba, ale tentokrát jsem chtěla zakusit nějaký jiný ostrov. Nabízela se Hispaniola, tedy přesněji její část, Dominikánská republika.
Hned úvod, let z Madridu, byl trochu dramatický, neb přímo za mnou a mým partnerem se udělalo hodně špatně spolucestující a letištní personál ji pak po dlouhou dobu „oživoval“. Když jsem viděla po příletu ten poničený vozík a předpotopní lékařské nástroje záchranné služby, říkala jsem si v duchu, že tady se mi nesmí nic stát. Další varování přišlo od taxikáře: „Rum je tu oblíbeným nápojem řidičů hlavně náklaďáků, musíte být vidět jak vánoční stromeček, rozsviťte maximum blikaček. Nejvíce lidí tady nezemře na rakovinu, ale na silnicích.“
Že se tu na cestách nebudeme cítit příliš bezpečně, jsme pocítili hned při první jízdě městem Boca Chica, kde byl opravdu velký provoz, motorky nás míjely o centimetry, k tomu jezdily z bočních ulic v protisměru, na červenou, obrovskou rychlostí neodpovídající stavu vozovky ani provozu. Během jízdy navíc lidé na motorkách telefonovali, psali smsky, bez udání znamení zabočovali, zastavovali a nechávali motorky odstavené na straně silnice.
Tak moc ve střehu jsem nemusela být v žádné jiné zemi. Neexistovalo, že by nám někdo zastavil na přechodu ‒ to jsme museli sebrat odvahu a vkročit do vozovky, aby někdo zastavil. Při pohledu na mapy.cz jsme si mysleli, že ty velké tahy městy půjdou objet po menších bočních cestách, ale omyl ‒ většinu dominikánských měst tvoří ohraničené hlídané čtvrti, které nejsou mezi sebou propojené. Propojují je právě většinou jen dva až tři hlavní tahy.
Když už míra provozu na takových tazích přerostla toleranci, kterou jsme byli schopni snést, volili jsme jízdu po chodníku. Ty byly ale přerušované a s ohromně vysokými obrubníky, pod kterými jsou vybudována hluboká odtoková korýtka pro přívalové deště. Obrubníky rozhodně nebylo možné přejíždět, bylo nutné sesednout a nasednout pokaždé, když chodník skončil.
Přijeli jsme se také nadýchat čerstvého mořského vzduchu, místo toho jsme se nadýchali tolika výfukových plynů jako ne za celý život. V Dominikánské republice není jediný kilometr cyklotras, chybí sankce za nedodržování pravidel provozu, nastavení, že je možné používat jen auta či motorky, které splňují emise. Byla jsem opravdu ráda, že jsem tu dominikánskou jízdu přežila, a ještě nikdy v historii svého putování jsem se netěšila domů tak, jako až přijedu z tohoto karibského ostrova. V Česku jsem si pak užívala, že mi řidiči zastaví, když se jen přiblížím k přechodu, nemusím se bát, že když je červená, srazí mě auto, uprostřed vozovky se nevyskytuje ohromná kráterová díra či že se z každého auta nevyhrne obrovský černý dým. Ohleduplnost, trpělivost, tolerance a smysl pro dodržování pravidel, to jsou vlastnosti, které jsou pro Dominikánce na silnicích zatím naprosto cizími pojmy.
Určitě máme v tomto ohledu co zlepšovat i my, ale myslím, že jsme ušli velký kus cesty. Stačí se podívat například na dokument z osmdesátých let Versus, který je k dispozici v iVysílání České televize ‒ jak moc chodci i řidiči nedodržovali pravidla provozu a jak se dodržují nyní.
Ano, vím, že se nemůžeme srovnávat s „banánovou“ republikou, ale čas od času je třeba udělat si obrázek o tom, jak katastrofální může být situace jinde. Aktuální stav kilometrů české cyklistické sítě je pět tisíc kilometrů, letos bylo u nás vyčleněno na cykloinfrastrukturu 3,4 miliardy korun, máme celonárodní program cykloinfrastruktury, máme Cyklovizi2030, která má za úkol koordinovat stavby a pospojovat ty nesouvislé části cyklostezek, je tu snaha o zlepšení legislativy a máme národního cyklokordinátora. Já to s cyklistickou kulturou v Česku do budoucna vidím optimisticky…
A jak to vidí sám Jarda Martínek, náš národní cyklokordinátor, pro kterého je cyklodoprava životním posláním, se můžete dočíst v rozhovoru na straně sedmdesát dva.
Přeji všem jarní pohodový start sezony.
Slávka Chrpová
