Jakub Vlček je lezec, cyklista a také sládek. To vysvětluje, ke kterým třem vášním Jakub přilnul. Střídavě se věnuje všem třem činnostem, dle aktuálních možností a příležitostí. Do každé se ale pouští naplno a nedává si malé cíle, o čemž svědčí účast na závodech Transcontinental Race, 1000 Miles Adventure, výstup severní stěnou na švýcarský Eiger či spolupráce s pivovarnickou společností Czech Brewmasters v Indii. Během lockdownu zaujal média průjezdy všech českobudějovických ulic na kole a také objetím sta kilometrů kolem náměstí Přemysla Otakara II.
připravila Slávka Chrpová
foto Jakub Vlček a jeho archiv
Jakube, na svém webu píšete, že kolo, lezení a pivo vás inspirují celý život. Čím nebo k čemu vás inspirovaly?
Jsou to moje tři největší vášně, které se prolínají a doplňují v průběhu mého života. Kombinují výkon a relaxaci, udržují mě v kondici. Při lezení si krásně pročistím hlavu, na kole urovnám myšlenky a u zaslouženého piva se příjemně sdílí zážitky s ostatními. Všechny tři vášně mi dávají důvod cestovat a objevovat jiné kouty světa.
Vystudoval jste VŠCHT. Proč jste si zvolil zrovna obor pivovarnictví?
Odmala mě zajímaly technologie výroby všeho možného. Nejoblíbenější knížkou mi byla Už vím proč od manželů Škodových. S přibývajícím věkem mě začaly zajímat chemické přeměny během technologických kroků a na gymplu se přidala láska k pivu. Té jsem chtěl porozumět hlouběji. Věřím, že to je ta na celý život.
Bylo to pivo, co vás vedlo k tomu sednout na kolo? Nebo jaké byly vaše cyklozačátky?
S trochou nadsázky ano. Na kole jsem sice jezdil s rodiči odmala, když jsem si však měl později vybírat cíle vyjížďky sám, projevilo se přesvědčení, že pivo nejlépe chutná v jeho rodišti, tak jsem se jal objíždět pivovary v okolí Chrudimi. Spíš ty větší, minipivovary tenkrát ještě skoro nebyly. Po návštěvě tří pivovarů mi jednoho letního dne tachometr ukázal přes 200 kilometr. Motivující chuť, že? Pak jsem si pořídil silničku a jezdil do školy do Ústí nad Labem na kole. To bylo rovných dvě stě. Občas jsem stihl i přednášku, když nefoukal protivítr. (Před VŠCHT jsem studoval ještě Outdoorové aktivity na UJEP v Ústí nad Labem).
Kdy jste se pustil do už trošku větších cyklopodniků typu 1000 Miles Adventure? Jak k tomu došlo, že jste se vydal na Míle?
Tak nějak náhodou. Řekl mi o tom spolužák, netušil jsem, o co jde, ale zaujalo mě to na první dobrou. Startovní místa byla však už rozebraná. Dva týdny před startem mi volal Honza Kopka, že se uvolnilo místo. Koupil jsem si kolo a vyrazil.
Připravoval jste se nějak na tak dlouhý závod, nebo jste jel bez přípravy? Jak to šlo? Udělal jste nějaké chyby? Poučil jste se?
Na přípravu nebyl čas. A asi to tak bylo lepší. Zařídil jsem si volno na dva týdny, koupil kolo, sbalil si věci, které jsem myslel, že budu potřebovat, pokusil jsem se je improvizovaně přidělat na kolo, vyslechl si pár cenných rad, ať se na to radši vykašlu, slušně jsem poděkoval, rozloučil se a jel na start. Tam jsem se dozvěděl něco málo z pravidel a něco z toho si zapamatoval. Byl to celkem punk, ale docela se zadařilo. Se sedmým místem jsem nepočítal. Je to super jet někam bez očekávání. Skoro celou dobu pršelo, což mi vyhovovalo. Ne, že bych na to byl vybaven, ale nutilo mě to víc šlapat. Uteklo to jako voda a za pár dní jsme si zvesela dali cílové pivko s ostatními závodníky na hranicích s Ukrajinou. Spoustu věcí bych dnes dělal jinak, ale jsem rád, že jsem si tenkrát mohl dopřát ten luxus nic neřešit předem.
Přineslo mi to spoustu zkušeností – co s sebou potřebuji, co naopak ne, a hlavně kolik hodin denně je člověk schopen šlapat do pedálů.
Chytlo vás to, že jste začal jezdit takovéto ultrazávody? Do jakých podniků jste se pustil?
Já se nikdy za cyklistu nepovažoval. Ani fyzicky, ani mentálně, ani vizuálně. Tyto akce mě však přitahují. Kamarád je jednou celkem výstižně nazval „závodní cykloturistikou“.
Následující rok jsem měl jet na Erasmus do severonorského Tromsø. Nějak jsem si nestihl koupit letenku, a tak jsem si řekl, že když jsem doteď jezdil do školy na kole, nyní přece neudělám výjimku. Se zajížďkou na Nordkapp, nejsevernější bod Evropy, to bylo 4000 kilometrů. Do Tromsø jsem dojel dřív než poštovní balík, kterým jsem si z Čech poslal věci na studijní pobyt. Při této cestě mě poprvé napadlo objet svět a hlavně jsem se dozvěděl o závodě Transcontinental Race, na který jsem se vydal v roce 2015. Po 4100 kilometrech jsem za dvanáct dní dorazil z Belgie do Istanbulu dní na sedmém místě.
Pak jsem se věnoval spíše lezení v Alpách. Následně jsem se začal připravovat na World by Bike Challenge – 28 tisíc kilometrů dlouhý závod okolo Země. Jeho start se bohužel odsunul kvůli pandemii na neurčito, tak jsem se vydal na kratší závody v Česku, které mají skvělou atmosféru. DoKola!, Bohemia Divide, Spirála, Highland Ultra, Montes Ferrei, všechny jsem si užil a potkal tam fajn lidi.
Máte nějaké zajímavé postřehy z těchto závodů?
Že tu máme spoustu skvělých jezdců, se kterými je fajn se na startu, během jízdy i v cíli potkat. Každý během závodu funguje trochu jinak a je zajímavé pozorovat, která strategie se nakonec vyplatila nejvíc.
A která strategie se dle vašich zkušeností tedy vyplatila?
To je u každého jinak, každý potřebuje jinak spát, jinak jíst. Taky záleží na délce závodu. U těch jednodenních (DoKola!, Spirála apod.) se na jídlo nestaví, u delších (Bohemia Divide) je to občas potřeba. Je však třeba zvážit, jak často si tenhle luxus dopřát. Na Transcontinentalu, kde se startuje o půlnoci, jsme s Tomášem Navrátilem zvolili taktiku jít spát až po dosažení prvního checkpointu, tedy po 900 kilometrech. Pak spát nějak rozumně, asi čtyři hodiny denně, ke konci jsem spánek zkracoval a posledních 720 kilometrů jel opět bez spánku. V cíli jsem spal asi tři dny v kuse.
Posledním závodem, který jste loni tuším absolvoval, byl Bohemia Divide. Tam jste byl třetí. To jste musel jet bez spánku, tedy i spacáku, na lehko. Nepodepsalo se to na vás fyzicky? Nebo je to pro vás relativně bezproblémové dlouho nespat?
To byl krásný závod. Klobouk dolů před organizátory, hrozně se mi líbí, jak se jim daří skloubit závodní složku s pohodou a kamarádstvím na trati. Jo, rozhodl jsem se to zkusit bez spacáku, chvíli jsem spal v seníku, na chvíli jsem klimbnul na lavičce. Asi existují zdravější způsoby trávení volného času, co si budeme povídat… Nicméně tělo to občas zvládne. Při přelezu severní stěny Eigeru jsme taky tři dny nespali a tam byly podmínky výrazně náročnější. Pak jsem jel ještě Spirálu, ta je kratší, ale zajímavá tím, že se jede v půlce prosince, kdy počasí neodpouští špatnou přípravu. Tam jsem dojel druhý.
Vraťme se ale k vaší práci sládka. V této pozici jste pracoval i v Indii. Byl to nějaký výzkumný projekt? Jak jste se k tomu dostal? A v čem to pro vás byla zkušenost?
Tam jsem byl ve spolupráci s Czech Brewmasters, kteří tam onen pivovar stavěli. Byla to super zkušenost v létě během studií. Je to jiný svět a spousta věcí tam funguje odlišně. Je to velká země, kde žije více než šestina světové populace, a s tím jsou spojena nějaká specifika. Například šest proudů aut na čtyřproudé dálnici člověka asi zas tak nepřekvapí, dokud nejste v tom sedmém, který jede v protisměru. Z piv jim nejvíce chutnala ta pšeničná, která mají díky isoamylacetátu banánové aroma. U ležáků jsem musel snižovat chmelení zhruba na čtvrtinu úrovně a stejně jsem přistihl jedno štamgasta, jak si do piva sype čtyři lžičky cukru, aby nebylo tak hořké.
Vy teď žijete v Českých Budějovicích a provádíte zde výzkum. Čeho se týká?
Výzkum jsem prováděl v Budvaru a týká se zachování čerstvé chuti piva biologickou cestou.
V loňském roce jste za lockdownu projel na kole všechny ulice v Českých Budějovicích. O jaký projekt šlo?
Padl lockdown, tak to bylo první, co mě napadlo. Tuším, že v březnu, skoro celou dobu padal mokrý sníh, který pak v noci zmrzl. Vybral jsem si fakt super den… Když jsem to nahrál na Stravu, ozvali se mi lidi, ať to pošlu do MTBS, že tam mají nějakou soutěž, tu se mi tak podařilo vyhrát.
Celý rozhovor najdete v tištěné nebo elektronické verzi časopisu. K zakoupení zde.