text a foto Markéta Zigáčková
Před třemi lety jsem psala článek o Stezce Orlích hnízd mezi Krakovem a Čenstochovou. Od té doby jsem u našich severních sousedů marně hledala něco, co by se jí alespoň trochu rovnalo. Něco, co by uspokojilo touhu po objevu zajímavých míst. Něco, co bych nabídla i čtenářům Cykloturistiky. A konečně jsem to našla – Stezku Piastovských hradů, která nabízí putování po hradech, zámcích a zříceninách. Kromě nich ale na ní naleznete i nesčetné skalní vyhlídky a spoustu nových pohledů na známá místa, a to především na Krkonoše.
Možná máte taky pocit, že jste už všude byli a jen tak něco vás nepřekvapí. Ale pak se naskytne pár dní volna – a co s nimi? Jezdit příliš daleko se nevyplatí. Třeba vám poslouží jako inspirace naše pětidenní výprava v době podzimních prázdnin.
Soumrak na podzim přichází příliš brzy. Místo na stan je potřeba najít nejpozději do šesté hodiny, za tmy se už hledá špatně. Zažehneme oheň, večer bude dlouhý. Zapadající slunce zbarvilo oblohu do růžovofialova, fotka vypadá jako přibarvený kýč. Na obzoru se táhne hradba hor. Jejich silueta je nám důvěrně známá, poznávám je všechny: Sněžka, Malý Šišák, Sněžné jámy a poslední Szrenica. Jenže něco je jinak. Nejvyšší Sněžka úplně vlevo, ostatní napravo. Asi jako selfíčko zrcadlově obráceným objektivem. Vysvětlení je však mnohem prozaičtější. Na Krkonoše totiž koukáme z odvrácené strany, z Polska.
Když stojíte na Sněžce nebo na pohraničním hřebeni, hory jako by směrem do Polska někdo utnul. Příkře spadají do nekonečné polské roviny táhnoucí se až k Baltskému moři. Přiznám se, že mě nikdy dřív nenapadlo, že i na této straně pohoří může být tak nádherně.
Szlak Zamków Piastowskich
Oficiálně jde o 150 kilometrů dlouhou turistickou stezku pro pěší, vyznačenou zelenou barvou. Značení v terénu používají Poláci téměř stejné jako my. Trasa začíná na hradě Grodno a končí na hradě Grodziec. Příjemně zvlněnou krajinou polského podhůří Krkonoš vás provede přes patnáct piastovských hradů a zámků. Piastovci byli polskou knížecí, později i vládnoucí dynastií. Jejich rod vznikl před rokem 992 a Polsku vládli do roku 1370; vedlejší větve Piastovců se udržely v samostatném mazovském knížectví a ve Slezsku až do roku 1526. Ale dost únavné historie.
Cyklovarianta Piastovské stezky jako u Stezky Orlích hnízd bohužel neexistuje a pěší trasa není v celé své délce kvůli náročnému terénu dobře sjízdná. Není ale nic jednoduššího než si zmíněné hrady pospojovat trasou vlastní. A třeba si ji obohatit o další zajímavosti, které polské podhůří Krkonoš nabízí. A není toho zrovna málo, Piastovské hrady nejsou v této oblasti jedinými svědky doby panovníků a knížat. V Dolnoslezském vojvodství se údajně nachází celá čtvrtina všech polských hradů a zámků! Celá oblast severně od Krkonoš, takzvaná Jelenohorská dolina, se nazývá Dolina Pałacow i Ogrodow (Údolí zámků a zahrad). Těch se zde na území o rozloze 102 km2 nachází na třicet. Někteří oblast dokonce přirovnávají k francouzské Loiře. V roce 2011 bylo údolí prohlášeno za národní kulturní památku Polska a nyní míří na zápis mezi světové kulturní dědictví UNESCO.
O žádné údolí ale ve skutečnosti nejde, připravte se na kopečky. Naše trasa oproti té oficiální měřila skoro dvojnásobek, tedy 300 kilometrů, a nastoupali jsme při ní 4300 výškových metrů.
Dolním Slezskem podél řeky Bóbr
Horní tok řeky Bóbr, která pramení u obce Bobr nedaleko Žacléře, nás doprovázel po většinu putování. Název bude dobře znám zejména vodákům. Řeka je totiž oblíbená pro svůj svižný tok, malebné okolí a svobodné táboření kdekoliv, které už na březích našich řek možné není. My ale neputujeme na kánoích, nýbrž na kolech. Jaký je tedy Park Krajobrazowy Doliny Bobru z hlediska cykloturistiky? Nepředstavujte si žádnou pohodlnou stezku podél vody. Většinou se s řekou potkáte pouze na pár okamžiků, přesně ale jen na moment, kdy ji přejedete po mostě, načež ji hned opustíte při stoupání do dalších kopců.
Naši výpravu jsme započali v městě Boleslawiec, kam nás pohodlně dovezl nízkopodlažní vlak z Wroclawi. Oproti oficiálnímu směru stezky jsme zvolili opačný, abychom se na kolech přibližovali k domovu. Boleslawiec byl ve 14. až 18. století součástí České koruny, jenom není úplně jasné, zda název pochází od polského knížete Boleslava Vysokého, nebo od českého knížete Boleslava I. Jako většina polských měst má pěkné historické centrum s radnicí uprostřed a honosnými domy okolo. Startovní bod jsme si vybrali záměrně kvůli dávno zrušené úzkokolejné železnici, na jejímž náspu je dnes vybudovaná cyklostezka. Svezli jsme se po ní sice jen pouhých třináct kilometrů, ale aspoň jsme se bez výraznějšího převýšení přiblížili na dohled našeho prvního hradu Piastovské stezky – hradu Grodziec. Ten se nachází na 382 metrů vysokém bazaltovém kopci a to, jak osaměle vystupuje z nížiny, může připomínat náš Říp. Stejně jako on i Grodziec býval kdysi dávnou sopkou.
Areál hradu je volně přístupný, platí se pouze za vstup do hradního paláce, a funguje zde jednoduché občerstvení. Hrad z tmavého zdiva vypadá opravdu romanticky, ale jeho podoba není původní. V polovině 18. století byl už ruinou, s jeho přestavbou se začalo až na počátku 19. století. Poprvé jsme zde narazili na zelenou turistickou značku Piastovského szlaku, která nám však sloužila jen jako vodítko. Mířila na jih a my také.
Čekala nás první noc venku. Byl konec října, teploty při jasné obloze padaly k nule. Z místa noclehu jsme si vychutnávali první výhledy na krkonošský hřeben, s pozadím zabarveným zapadajícím sluncem. Opekli jsme si polské klobásy a na kutě šli nezvykle brzy.
U obce Sobota jsme se setkali s řekou Bóbr. Cyklotrasa, která podél ní vede, však byla blátivá, podmáčená a hrbolatá. O jízdě tak nemohla být řeč. Wleń patří mezi nejstarší města v Polsku, a když se na něj budete dívat ze Zamkowe Góry, kde se nacházejí zbytky hradu Lenno, uvidíte, jak je maličké. Jen náměstí a nic víc. Kam by se také mohlo rozpínat, když jej dokonale ohraničuje zákruta řeky. Zvláštní, dole nám to tak nepřišlo.
K dalšímu setkání s Bóbrem došlo v Siedlęcinu. Zde se nachází dobře utajený klenot. Kdyby nám paní v kase na hradě Lenno nedala tip, že pokud ukážeme vstupenku z jejich hradu, dostaneme na Siedlęcinu slevu, asi bychom ho i minuli.
Rytířská věž (Ksiąźecą Wieźa Mieszkalna) je nejzachovalejší středověkou stavbou svého druhu nejen v Dolním Slezsku, ale i ve střední Evropě. Ač je nazývána rytířskou, patřila slezským knížatům. Obytná patrová věž byla původně součástí hradeb. Ty chránil ještě vodní příkop napájený z Bóbru, který protéká v těsné blízkosti. Objekt sloužil ke střežení obchodní stezky a je unikátní pro své náboženské malby na stěnách a zachovalé původní dřevěné stropy. Opravy a restaurační práce probíhají neustále a dají ještě hodně práce. Nicméně současný syrový stav je vlastně kladem, dávná historie na nás dýchala doslova ze všech koutů, od sklepa až po krovy. Ale zpět do 21. století.
Ze Siedlęcina pokračuje pohodlná cyklostezka podél řeky Bóbr. Protáhne vás kolem výletní turistické chaty Perła Zachodu (Perla Západu) až do Jelení Hory. Asi tříkilometrová promenáda je zde vedena poměrně odvážně, vytesaná do skal, ohraničená zábradlím.
Kdo by neznal Jelení Horu, město, kam se jezdívalo za levnými nákupy. Dodnes se tam pořádají jedny z nejstarších adventních trhů v regionu. Město vzniklo ve 13. století osidlováním tehdy pustého Podkrkonoší německými kolonisty, později bylo součástí německého císařství. Po druhé světové válce na základě Postupimské dohody, kdy se hranice posunula z řeky Odry na Nisu, se ale stalo součástí Polska. Původní německé obyvatelstvo bylo odsunuto a nahrazeno polskými přesídlenci.
Na Chojnik
V Jelení Hoře jsme se od stezky Piastovských hradů odpoutali výrazněji. Pokračovali jsme dál na jih, přes Slezské Teplice, nejstarší lázně v Polsku, které jsou dnes součástí Jelení Hory. Voda ve zřídle měla, podle vytesaného nápisu, údajně 90° C. Hned vedle lázeňského parku se nachází akvapark Termy Cieplickie, jehož návštěvu jsme však oželeli. Před vodními radovánkami jsme dali přednost šlapání do pedálů.
Mnohem víc nás lákala monumentální zřícenina hradu Chojnik na 612 metrů vysokém kopci. Ačkoliv i on je spojen s dynastií slezských Piastovců, stezka přes něj nevede. Pro jeho dobytí jsme zvolili červenou turistickou – ta stoupá strmě vzhůru po kameny vydlážděném chodníku, tak prudkém, že jsme kola museli potupně tlačit. Ale odměna byla sladká, v podobě malebné zříceniny a vyhlídky na Krkonoše. Z vyhlídkové věže jsme je měli doslova jako na dlani.
Prohlídka hradu probíhá individuálně. Trasa je vedena odvážně po hradebních zdech až do nejvyšší věžičky. Nám, kteří nemáme rádi výšky, se tajil dech. Doufala jsem, že zdi, které zde stojí už více než sedm století, ještě nějaký čas vydrží.