zahraniční cyklotrasa
text Markéta Zigáčková
foto autorka a Luděk Zigáček
Na začátku se to celé jevilo jako bláznivý výmysl jedné ambiciózní matky, která má ráda hory, přírodu a směr na východ Evropy, a zatoužila vrátit se po letech do Rumunska. Doma jsme se kvůli tomu málem pohádali. „Blázníš?“ byla první reakce, když jsem manželovi předložila trasu. Na obrazovce počítače se míhaly klikyháky a výškový profil připomínal nůž na chleba. Takový ten hodně zubatý a ostrý. Výzva pro dospěláka, natož pro rodinu s dětmi.
Bylo to hodně odvážné, až skoro troufalé. S dětmi jezdíme a chodíme po horách dost, ale v té době jim bylo 8 a 10 let a dvoutisícová sedla jsme s nimi ještě nikdy nepřekonávali. K tomu mi máma poslala nevinnou otázku: „Nebudou tam medvědi?“
„Kdepak, medvědi v Rumunsku žijí jen vysoko v horách a lidí se bojí,“ uklidňovala jsem sebe i ji.
Ale večer jsem sedla k internetu a už to jelo. V Rumunsku žije odhadem 5–6 tisíc medvědů, což je cca 60 % evropské populace. A že by s nimi problémy nebyly, se říci nedá. Píšou o nich všichni. Motorkáři, cyklisté, pěší turisté. Méďové jsou stále odvážnější, ztrácejí přirozený strach z člověka, hledají potravu u lidských obydlí, u kempů, v popelnicích. Pár dní před odjezdem se mi tak Rumunsko přestalo jevit jako skvělý nápad.
Ale přesto jsme vyrazili. Z vlaku jsme vystoupili v maďarském Szegedu. Široko daleko rovina a vzduch ztěžklý letním žárem se ani nepohnul. Druhý den jsme se horám přiblížili na dohled a třetí den do nich vjeli…
Transalpina, pasul Urdele
Pořádné kopce se zjevily až za městem Hunedoara, kde jsme navštívili údajně jeden z největších hradů v Evropě. Vrcholky hor najednou vystoupily z oparu jako neprostupná zeď. V Petrosani začalo jít do tuhého, zde už jsme měli začít ukusovat nejvyšší zuby té pily. Pasul Groapa Seaca, 1595 metrů, byl první zatěžkávací zkouškou. Asfalt zmizel pět kilometrů před vrcholem, nervy maličko tekly, ale děti kopec zdolaly statečně. Klesli jsme k řece Lotru a na jejím břehu přenocovali. V noci mrzlo, což znamenalo, že následující den by mohlo vyjít pěkné slunečné počasí. Měli jsme totiž před sebou silnici zvanou Transalpina.
Původně stará římská horská silnice vede napříč pohořím Paring. Není to tak dávno, co byla ještě kamenitá, asfaltový koberec byl po celé délce natažen v roce 2012. Pokud byste chtěli Transalpinu projet celou, museli byste začít ve městě Sebeș, ale nejhezčí část je až od osady Obârșia Lotrului. Ve svém nejvyšším bodě dosahuje výšky 2145 metrů.
Název dostala prý kvůli loukám, skrz které se v nejvyšších partiích projíždí. Transalpina je vyhlášená motorkářská silnice a častý cíl víkendových výletů autem. Jestli plánujete Transalpinu na kole zdolat, vyberte si raději všední den. Nám to vyšlo, bohužel, zrovna na neděli. Slunce pálilo jako divé a kolem nás se míhalo jedno auto za druhým. Občas zastavilo, posádka si zrobila selfíčko a zase jeli dál. Výletníci naštěstí nejezdí nikterak rychle a bezpečně se nám vyhýbali, i když jsme silnici místy málem křižovali. Stoupání je totiž poměrně vražedné, pod deset procent nekleslo snad nikdy, v nejprudším úseku tachometr ukazoval i 13–15 %.
Ale to není na Transalpině zdaleka to nejhorší. To totiž přijde poté, co zdoláte vrchol. Výškoměr ukazuje sice jen pouhých 2100 metrů, ale to bude tím, že jsme jej dlouho nekalibrovali. Jdete si do stánku dát oběd a oslavit dobytí nejvyššího bodu celé expedice. Po jídle se chystáte na sjezd, ujedete asi dvě stě metrů, a to, co uvidíte, vám vyrazí dech, slabším povahám vžene slzy do očí.
„Tohle nebylo pasul Urdele! Do prd…“
Silnice klesá o dobrých 200 výškových metrů a potom se další serpentiny klikatí strmě vzhůru. A teprve až na jejich konci je skutečné sedlo Urdele! Slavili jsme předčasně. Nezbývalo než zatnout zuby, klesnout na 1900 a potom 250 m nahoru. Na třech kilometrech. A co je na tom celém k vzteku? Že na tom skutečném vrcholu není ani blbá cedule, u které bychom se mohli vyfotit. Ale odměna v podobě nekonečně dlouhého sjezdu byla zaručeně sladká!
Transfagarašan s medvědy v zádech
S dětmi jsme před spaním tematicky poslouchali Hraběte Drákulu od Brama Stokera. Proto jsme zříceninu ležící vysoko na ostrohu nad řekou Arges nemohli minout. Jmenuje se Poenari, a málokdo ví, že tento hrad je hradem, kde panovník zvaný Vlad Ţepeş (onen „hrabě Drákula“) skutečně žil. Jako údajný Drákulův hrad se totiž udává hrad Bran. Je to dokonalá ukázka turistického marketingu. Gotický hrad Bran s bílými věžičkami totiž splňuje romantickou představu o Drákulově sídle, a tak jej spousta lidí v tomto přesvědčení navštíví. Navíc leží poblíž města Brašov, turista tudíž nemusí za legendou o Drákulovi jezdit daleko. Málokdo ale tuší, že je podveden. Skutečný Drákulův hrad leží v hlubokém údolí uprostřed hor a vede na něj 1480 schodů, pomocí nichž se překoná převýšení 150 metrů. Což nás neděsilo tolik jako všudypřítomné cedule varující před medvědí rodinkou, která se poblíž hradu usídlila.
Nebylo ještě ani poledne, svítilo sluníčko a nějací méďové mi byli ukradení. Nicméně bylo jasné, že budeme muset v horách přenocovat. V podvečer jsme začali pokukovat po noclehu. Loučky kolem silnice byly spasené, ale v podstatě na každé odbočce, ať už k řece nebo výše do hor, visela cedulka ATENTIE URSI. V mapě jsme si všimli ikonky kempu. Nebyl daleko, ale plácky na stany se nacházely po obou stranách silnice, bohužel bez oplocení. Všudypřítomné odpadkové koše nikterak zabezpečené, což může medvědy naopak přitahovat. U jednoho stanu stálo auto s českou espézetkou.
„Medvědů se tu asi nebojíte,“ navázala jsem s krajany kontakt.
„Tady?“ zeptali se překvapeně.
„Viděli jsme všude cedule…,“ nestačila jsem větu doříct, když přesně jako na zavolanou, asi sto metrů od nás, přešel houpavou chůzí jeden méďa přes silnici. „Támhle zrovna jeden jde!“
Než jsem se vzpamatovala a vytáhla foťák, byl pryč.
„Tady nespíme!“ shodli jsme se. A tak jsme se ubytovali v hotelu.
Závěrečné stoupání napříč pohořím Fagaraš si drželo konstantní 5–7% sklon. Silnici lemovaly vodopády a výhledy byly uchvacující. Cestu přecházelo snad tisícihlavé stádo ovcí. Patníčky odpočítávaly vzdálenost a než jsme se nadáli, vjeli jsme do poslední serpentiny. Výškoměr ukázal 2000 metrů nad mořem a kolem cesty se objevily zbytky sněhu. Silnice před námi mizela v tunelu a my věděli, že jsme nahoře. Až mi to bylo líto…
Z Fagaraše jsme sjeli do sedmihradských nížin. Když jsem se po dlouhém sjezdu ohlédla, nad horami se černaly husté mraky, a později v nich vrcholky úplně zmizely. Měli jsme štěstí.
Kolik je hradů v Sedmihradsku
Sedmihradsko, nebo také Transylvánie, je historické území, které se rozkládá uprostřed Rumunska. Je to v podstatě území, které svírá karpatský oblouk, nicméně o nějaké rovině tu ani omylem řeč být nemůže. V Transylvánii žije kromě Rumunů i početná maďarská menšina. Kraj je to možná vedle horských oblastí trochu opomíjený, nicméně je zde jedna z mála šancí zažít Rumunsko ještě takové, jaké bývalo dřív.
Slovo Transylvánie lze volně přeložit jako „země za lesem“, u romantického názvu Sedmihradsko nejde prý o žádné hrady, ale o města, která byla založena kolonialisty z německých krajů ve třináctém století. Jen už dnes není jisté, o která města konkrétně šlo, snad to byly Cluj-Napoca (Kluž), Braşov (Brašov), Sighişoara, Sibiu a Bistrița.
Naše první kroky vedly do města Sibiu. Sibiu bylo v době naší návštěvy krásné historické město, takové ještě správně neupravené, turistickým ruchem nepolíbené.
Sůl nad zlato
Vidět v přírodě sůl i jinak než ve formě mořské vody se člověku jen tak nepoštěstí. V Rumunsku existuje takových oblastí několik, tou nejvýznamnější, kde sůl těžili již staří Římané, je právě Transylvánie. Naše putování po Sedmihradsku se tak neslo i ve znamení putování právě po tomto, nad zlato se cenícímu, nerostu.
Severně od Sibiu se nacházejí jezírka Ocna Sibiului. Ač s dětmi nejedeme k moři, o koupel ve slané vodě ošizeny nebudou. Jezírka totiž vznikla na místě dávných solných dolů a udává se, že tady najdeme největší koncentraci soli v Evropě. Krásný a čistý areál a hlavně liduprázdno. Jenomže děti koupel příliš nenadchla. Šárka si slanou vodu omylem stříkla do očí a nálada byla rázem na bodu mrazu, do vody už nechtěla. Pomohlo až blbnutí s bahnem, které s tatínkem vydolovali ze dna.
Dalším cílem byla Turda. Ležela úplně mimo naši původní trasu, ale když jsem se dočetla, že má jít o nejkrásnější podzemní místo na světě, nemohli jsme si návštěvu nechat ujít.
Sůl se zde těžila od 2. století a v těžbě se pokračovalo i po pádu římské říše. Vytěžily se na tři miliardy tun soli. V roce 1932 byl ale důl Salina Turda opuštěn a pustnul, za druhé světové války pak sloužil jako úkryt pro civilisty. Na začátku 90. let byl znovuotevřen pro veřejnost a renovován.
Když jsme na kopec nad Turdou přijížděli, nic nenasvědčovalo tomu, jaký unikát podzemí skrývá. Krajina kolem působila vyprahle, kromě pár keříků tu nic nerostlo. Sem tam bylo možné spatřit zvláštní šedobílé louže, zbytky po vyplavené soli. A kopuli vstupního portálu. Kola jsme nechali na hlídaném parkovišti, zaplatili vstupné a pak už nás vcuclo tajemné podzemí. To, co jsme uviděli, nás šokovalo. Ve skále vyhloubené prostory jsou totiž opravdu ohromné a pro návštěvníky je uvnitř nachystán zábavní park s nejrůznějšími volnočasovými aktivitami. Pobyt na slaném vzduchu při zdejší stálé teplotě 10–12 stupňů má i léčebné účinky. Aby zde člověk strávil co nejdelší dobu, lze si zahrát ping-pong, zaveslovat na lodičce na solném jezeře, nebo – a to byla úplně největší bomba – jít na ruské kolo uprostřed jeskyně.
Se solí jsme se setkali v dalších dnech ještě jednou, v solných dolech Praid. I zde lze navštívit solné podzemí nebo slané lázně. Naučná stezka vede do rokliny, kde bílá ložiska soli vystupují na povrch a je možné sůl ochutnat na vlastním jazyku.
Opevněné kostely Sedmihradska
Unikát, který nemá nikde jinde v Evropě obdoby. Němci, takzvaní sedmihradští Sasové, kolonizovali území Transylvánie od středověku. Mezi 13. až 16. stoletím vznikaly německé obce, typické s kostelíkem. Nutnost opevnění byla vyvolána téměř neustálou hrozbou ze strany Tatarů a Osmanské říše. Kostely se staly jakousi pevností, která měla chránit nejen kněží, ale i obyvatele. Sedm z těchto kostelů je zapsáno na seznam UNESCO (navštívili jsme Biertan a Prejmer), ale spatřit jich lze mnohem víc, skoro v každé vesnici se nějaký takový nachází. Díky statkům s ozdobnými branami jsme si připadali jako u nás v jižních Čechách, ale tak před sedmdesáti lety. Přes vesnice se procházely krávy, odbočky z hlavní ulice byly hliněné, na návsi se promenádovaly husy a z domů odpadávala omítka. Krajina Sedmihradska je bezlesá, pastevectví po mnoho staletí si vyžádalo svoji daň.
Historická města Medias a Sighisoara s citadelou a rodným domem panovníka Vlada Tepese německý duch také nezapřou.
Z hlediska cyklistiky nebyla oblast Transylvánie o nic snazší než průjezd horskými průsmyky. Ačkoliv jsme se pohybovali v nadmořských výškách 300 až 800 metrů, neustále jsme se houpali nahoru dolů. Cesty byly rozbité a kamenité, občas taky bahnité či totálně rozdupané od krav.
Bohužel se nám nevyhýbaly defekty. Dětská kola se prodávají osazená obyčejnými plášti, na kterých výrobce takovou zátěž nepředpokládal. Po třech týdnech a 1500 kilometrech byly zralé na výměnu. Není se co divit, jízda po rumunském venkově znamenala kličkování mezi dírami, střepy a dobytčím trusem. Věta „Tatínku, já mám měkké kolo“ bude mého muže asi dlouho budit ze spaní. Padesát kilometrů před Brašovem jsme použili poslední záplatu a pak se modlili, ať dojedeme bez defektu.
Pomalu jsme se zase přiblížili na úpatí hor. Karpatské stráně strměly všude kolem nás a pak nás doslova pohltily. Den po dni jsme kus té naplánované pily ukusovali, zdolávali jsme jedno horské sedlo za druhým. Nohy sílily, každý další kopec jsme vyjížděli s větší lehkostí než ten předchozí.
Prolezli jsme hrady Rupea a Rasnov, přespali pod impozantním skalnatým hřebenem Piatra Craiului a navštívili hrad Bran. Romantická stavba sice inspirovala Brama Stokera k sepsání příběhu o Drákulovi, ale jinak nemá s obávaným panovníkem společného nic. Nicméně hrad jako takový je opravdu kouzelný, plný nejrůznějších zákoutí, chodeb, věžiček a schodišť.
Celý článek si můžete zakoupit v tištěné nebo elektronické verzi
Pokrok se nezastaví
Rumunsko ještě před pár lety bývalo divokou zemí východní Evropy. Zemí, kde se dalo zažít dobrodružství alespoň v měřítku jednadvacátého století. Ale domorodci už pochopili, jaké bohatství mají v krásné přírodě, ve vysokých horách a v historických památkách, a začínají toho jaksepatří využívat. Netrvalo to ani tak dlouho a začaly se tam sjíždět davy turistů, které již omrzely rozeklané tatranské a alpské štíty přeplněné lidmi. Lidé zatoužili po divoké a nespoutané přírodě, po pustých horách plných volně žijící zvěře. Po nekonečných pláních, kde lze celý den nepotkat lidskou bytost. Ale nic z toho už nenalezli. Neuvědomili si, že všechno zmizelo právě s jejich příchodem.
Pokrok pokračuje a Rumunsko se mění ze dne na den. Ubývá opuštěných údolí a přibývá hluku, ubývá míst, kde vidí turistu poprvé v životě, a přibývá lidí na turisty čekajících, mizí povozy na cestách a narůstá množství aut, zaniká vesnický mumraj a města se přesouvají do hor. Ale protože každá generace, každý z nás si vytváříme svůj ideál krásy, divokosti a nespoutanosti, mnohým z nás může stále ještě Rumunsko připadat zajímavé.
Pár našich postřehů
– Ovce v horách nebo stáda krav na vesnicích jsou ještě skutečné.
– Trend vysídlování vesnic je neúprosný. Nám to připadá romantické, ale pro místní je zdejší život nikdy nekončící dřina. Ruku na srdce, komu z nás by se v 21. století chtělo jezdit povozem, když si můžu koupit nejnovější Dacii 4×4.
– Hory a příroda zůstaly pořád krásné. Nicméně lidé už začali svého bohatství jaksepatří využívat, místy probíhá doslova živelná výstavba nejrůznějších hotelů či penzionů. Volné nocování však nikdo neřeší.
– Stále se nedomluvíte jinak než rumunštinou, takže jsme se snažili pár slovíček naučit.
– Piknikování je pro Rumuny pořád oblíbený způsob trávení volného času a občas už si po sobě i ty odpadky odvezou. Nicméně vztah k přírodě dokládá následující historka. Večer jsme leželi ve stanu u řeky, když jsme zaslechli, jak opodál přibrzdilo auto. Jen bouchly dveře a auto zase odjelo. A náš Víťa trefně poznamenal: „Asi někdo přijel vyhodit ledničku nebo televizi.“ I desetiletý kluk si všiml, že na zdejší přírodě není něco v pořádku.
cyklistické postřehy
Zmizely někdejší panelové silnice a zuřivě se asfaltuje, ale milovníci terénu mají těch kamenitých polňaček stále víc než dost. Věhlasné rumunské silniční kilometrovníky, tolik oblíbené cyklisty, však nikdo neudržuje a pomalu chátrají.
Aut přibylo exponenciálně. Kde se před deseti patnácti lety na silničkách procházely krávy a jezdily maximálně povozy, tam se dneska táhne šňůra aut. Kde se dalo v relativním poklidu jet s vozíčkem s dětmi, frčí jeden kamion za druhým. Nárůst automobilového provozu je od naší první návštěvy Rumunska snad desetinásobný.
Psi jsou pořád trochu problém, štěkají, vybíhají. Byli jsme na ně dobře vyzbrojeni, ale zdálo se, že letní parna na ně působila, a tak radši leželi ve stínu, než by se hnali za cyklistou.
Transfagarašan, horská silnice z let 1970–1974
Po okupaci Československa v roce 1968 se tehdejší rumunský diktátor Nicolae Ceausescu rozhodl postavit strategickou silnici přes pohoří Fagaraš. Práce na výstavbě počaly v prosinci roku 1969. Slavnostně otevřena byla 20. září 1974 a byla pojmenována Transfagarašan. Stavba silnice a přehrady Vidraru jsou ale spojeny se smrtí mnoha lidí. Oficiální statistiky přiznávají úmrtí 40 lidí, ty neoficiální hovoří o tom, že jen při stavbě přehrady zemřelo až 400 lidí. Na Transfagarašanu se nachází 833 mostů, 28 viaduktů a 5 tunelů. V zimním období, obvykle od 1. listopadu do 30. června, je silnice uzavřena pro silnou sněhovou pokrývku.
