Pro lásku světa kraj
Zuzana a Michal Blažkovi, alias MIZUBIZU, vyrazili v červnu 2018 s ročním vízem na nejsevernější bod Japonska. Postupně jižním směrem na kolech projeli všechny hlavní ostrovy a takřka všechny prefektury. Prozkoumali místa, kam běžní turisté nejezdí, nocovali, kde se dalo − v kempu, v parku, v love hotelu, na veřejných WC, před pětihvězdičkovým hotelem, do kterého je nakonec manažer zdarma pozval, u místních, kteří je lanařili do buddhistické sekty…, ale hlavně zjistili, že Japonci jsou překvapivě pohostinný a vůbec ne tak zvláštní národ, jak se traduje v médiích. Své čerstvé manželství podrobili slušné zatěžkávací zkoušce: na výpravě spolu doslova vybydleli 1,2 m široký stan a urazili téměř 10 000 km. A to přitom Michal kolo nesnáší! Ale pro lásku světa kraj.
připravila Slávka Chrpová
foto Michal a Zuzana Blažkovi
Zuzko, Michale, prezentujete se na FCB a dalších sítích zkratkou MIZUBIZU, co to znamená?
Přemýšleli jsme, jaký „brand“ naší výpravě vymyslet. Věděli jsme totiž, že se budeme cestu snažit alespoň částečně financovat spoluprací s komerčními partnery a také že budeme chtít budovat přítomnost právě na sociálních sítích. MIZUBIZU nás jako nápad nadchlo: jde o naše jména (MIZU) a o fonetický přepis francouzského „bisous“, což znamená polibky. Právě „bizu“ nás provází od začátku vztahu, protože ten jsme prvních pár měsíců zvládali na dálku mezi Paříží, kde Zuzka pracovala, a Prahou, kde pracoval Michal. Celé slovo MIZUBIZU pak působí trochu japonsky.
Japonsko byl váš nápad, Zuzko. Proč jste zvolila právě tuto zemi?
V Tokiu jsem v roce 2014 jeden semestr studovala a zemi jsem si absolutně zamilovala. Univerzita tam nebyla moc náročná, a tak jsem měla spoustu času i na cestování, pro které jsem volila hlavně autostop. Vzhledem k podzimní a zimní sezoně ale nebyla šance projet například severní Hokkaidó a další oblasti, takže jsem se domů vracela se snem celé Japonsko projet na kole, hezky pomalu a do nejposlednější vesnice. Navíc mi přirostla k srdci hostitelská rodina, s níž jsem žila a která také přijela do Česka na naši svatbu.
Silvestr s Šibatovými v Ósace
Někde jste napsala že „…po výpravách do Střední Ameriky nebo Vietnamu jsem zjistila, že mi toulky po rozvíjejících se státech nepřinášejí tolik radosti, co trempování ve státech vyspělých, bohatých.“ Proč tomu tak je?
To je zajímavá problematika. Intuitivně jsem vždy myslela, že čím méně vyspělá země, tím méně regulací a o to více svobody a možností bude pro trampy nabízet. Ze svých cestovatelských zkušeností jsem si ale udělala závěr, že zvlášť pro milovníky přírody je vlastně toulání v ekonomicky zaostalejších zemích často skličujícím a omezeným zážitkem. Jednak proto, že pro tamní obyvatele je ochrana přírody luxusem, který si nemohou dovolit, a tak tam krajinu spíš drancují pro potřebnou obživu či zisk. Bílý turista často představuje chodící peněženku, kterou místní chtějí (pochopitelně) využít. Chybí tam turistická infrastruktura ve smyslu například informačních center, takže se ani o navštívených místech nemáte kolikrát šanci něco dozvědět nebo je blíže prozkoumat. V bohatých státech se naopak krásně ztratíte a můžete si bez povšimnutí okolí dopřát „punk“, tedy různě bivakovat a zároveň mít pohodlí ve smyslu hygieny, bezpečí či právě informací. Je mi jasné, že tato odpověď vyvolá spoustu polemiky, ale píšu to zkratkovitě, samozřejmě nejde o černobílé téma.
A vy, Michale, co vám říkalo Japonsko, nebo vás na něm lákalo, než jste odjel? A co byste třeba doporučil našim čtenářům z Japonska, abyste je tam teď nalákal vy?
Popravdě mě lákal čistě fakt, že budu trávit 24 hodin denně, 7 dní v týdnu se svou ženou. Japonsko byl její sen, já bych ji následoval, kamkoliv by si přála. Ovšem těšilo mě, že vyrážíme do naprosto bezpečné destinace plné uctivých lidí, která je navíc tak exotická, že neustále objevujete něco netradičního. Japonsko je svět sám pro sebe a skoro bych ostatním doporučil tam vyrazit bez konkrétních očekávání, právě tak vás nejvíc okouzlí − ať už lokalitami, jídly, kulturou či úplně obyčejnými všednostmi, které se ovšem zcela liší od těch našich.
Podzimní národní park Shiga Kogen s výhledem na náš první podzimní sníh
Michale, ze všech těch rozhovorů, které jste už poskytli, vyplývá, že vy jízdu na kole moc rád nemáte. Proč vlastně? A máte rád nějaký jiný sport?
Máte pravdu, od dětství mi cyklistika přišla monotónní, nekreativní, nezáživná. Nejsem triatlonový typ, naopak mě baví dynamické sporty. Hraji přes 20 let závodně volejbal, kopal jsem i za futsalové týmy, miluji vše s míčem, raketou, hokejkou apod.
Znamenalo to, že jste se tak trochu obětoval? A během cestování po Japonsku jste tomu nakonec přišel na chuť? Nebo nepřišel? Dal byste si příště něco na kole zase? Případně jakou zemi?
Kdybych to nechtěl udělat, tak to neudělám. Oběť spočívající v bolavých nohou, otlačeném zadku a rutinním šlapání se vůbec nedá srovnat s pohledem na Zuzančiny rozzářené oči a štěstí, které ji naplňovalo (a mě v důsledku také). Na chuť jsem přišel hlavně dlouhodobému cestování a životnímu stylu, který jsme tam prožívali. Kolo se ukázalo jako fajn zprostředkovatel takového života: člověk je mobilní, mohli jsme jezdit vedle sebe za ruce, povídat si, poslouchat celé dny písničky. Bude to znít nudně, ale my bychom se klidně vrátili zase do Japonska.
Připravoval jste se na to nějak psychicky?
Velice. Právě hlava hrála v přípravách nejdůležitější roli. Fyzičku mám, takže tělo jsem na to nijak netrénoval, ale psychické smiřování s bolavým zadkem a upnutými trenkami (nesnáším upnuté oblečení, natož se v něm potit) mě zaměstnávalo půl roku dopředu.
Zuzko, Michale, byly to pro vás opravdu líbánky a pohodová cesta, nebo to byla spíš dřina?
My si to pohodové dělali, jako dřina by se dalo označit jen pár dní, kdy jsme třeba pospíchali a museli najet hodně kilometrů kopcovitým terénem a ideálně ještě v dešti. Vůbec nám nešlo o výkon, o čísla, ale o lásku, společný čas a poznávání Japonska. Ostatně z jihu na sever ho nedávno jeden místní na kole přejel za šest dní, nám to zabralo devět měsíců!
Zuzko, jak jste poznamenala výše, žila jste půl rok v japonské rodině. Překvapily vás nějaké jejich zvyky či pravidla? Dalo by se mluvit třeba až o kulturním šoku? V čem konkrétně se to projevovalo – a nemusí to být jen přímo v rodině, ale třeba i v průběhu cesty?
Šibatovi, moje rodina, zrovna vůbec nejsou typičtí Japonci, žijí velmi moderně a nekonvenčně. Maminka Erika je velice otevřená, díky čemuž jsem mohla proniknout do reálií, které bych jako cizinka nikdy sama nevypozorovala. Během našich holčičích večerů jsme drbaly a hodně probíraly téma manželství a vztahů. Erika mi například prozradila, že japonské manželky po narození dětí už nechtějí s partnery vést sexuální život. Ostatně na veřejnosti se intimnosti jako polibky či pouhé držení rukou vůbec neprovozují. Já ani po celkem devíti měsících spolužití se Shibatovými neviděla jedinkrát, že by si dali pusu nebo se objali. V tomto smyslu jsem při studiu byla ráda, že mají malé děti, které se někdy přitulily, protože jinak by mi naprostá absence fyzického kontaktu s lidmi chyběla. Nemyslím teď intimní kontakt, ale i pouhé přátelské objetí je nemyslitelné, takže Čech zvyklý projevovat srdečnost v rodinném kruhu je v této zemi dost „na suchu“, což může být frustrující. Ovšem kulturní šok jsem prožila až naopak při návratu do Česka: tak jsem si odvykla na hrubé a nepřátelské jednání od cizích lidí, že mě rozbrečela nepříjemná paní prodavačka v cukrárně! Japonci jsou k ostatním neskutečně slušní a na to se snadno zvyká.
Spousta lidí teď volí k cestování na dlouhé trasy lehký bikepackingový styl, tedy jízdu bez nosičů. Uvažovali jste o nějaké takové variantě, nebo byla jasná volba jet na těžko?
Ano, aktuálně sledujeme Jonase Deichmanna a jeho triatlon kolem světa a nestačíme se divit, že zvládne sibiřské teploty okolo -30 °C jen takto nalehko. V našem případě přiznáváme, že jsme ani bikepacking neznali. Balili jsme co nejméně vybavení s tím, že nás čekají čtyři sezony, potřebujeme s sebou počítače k práci a že nemůžeme mezi lidmi smrdět (jednak by nám to nebylo příjemné, následně je to v Japonsku obrovské faux pas). V průběhu prvních týdnů jsme část obsahu brašen vyhodnotili jako nepotřebnou a vyřadili, takže přestože se naši sledovatelé divili, co všechno táhneme, my každou položku opravdu využívali.
V Matsumoto stojí jeden z nejstarších zachovalých japonských hradů
A jezdili jste předtím na plně naloženém kole?
Ne a o to vtipnější bylo první šlápnutí do pedálů. Strašně jsme se smáli, že nemůžeme udržet řídítka rovně, nazvali jsme tu jízdu žížalkováním. Zuzka měla historicky za sebou tři týdenní výpravy po Evropě, ale vždy bydlela přes couchsurfing, takže jí stačily jen zadní brašny. Moje nejdelší cesta před Japonskem spočívala ve víkendové vyjížďce na Benešovsko.
Nováčci v tomto druhu cestování většinou svoji výbavu předimenzují. Bylo to u vás také tak? Co byste si z výbavy už nevzali, co byste si naopak vzali, nebo čím byste vybavili vaše kolo jinak?
Jsme hostiteli na síti Warmshowers a překvapilo nás, že mnoho hostů ze sprchy vyleze v pěkném outfitu. Po jejich vzoru jsme si tedy také vzali reprezentativní kousky jako džíny či polo trika. Těch jsme se zbavili nejdřív, protože nám na společenské účely bohatě stačilo, že jsme vezli decentní, černé sportovní oblečení, které se dalo zakamuflovat i za městské. Jinak nás hodně vypekly karimatky − koupili jsme si nafukovací Pinguin za 1500 Kč, které po třech týdnech zplesnivěly. Až poté jsme investovali do Therm-A-restek, které se nám nejdříve zdály zbytečně drahé. Limitovalo nás, že jsme měli sice ultralehký stan, který ale není samostojný, tedy jsme vždy potřebovali trávu či písek a nemohli spát na betonu. Dalším obrovským „aha“ momentem pro nás byla koupě kevlarových pláštů v polovině výpravy, se kterými jsme jeli zbylých 3000 km jednak rychleji, hlavně ale bez defektů. Na závěr zmíníme brašny, které jsme neměli nepromokavé, nýbrž jen s nasazovacími pláštěnkami − to je řešení úplně na nic, v tajfunech jsme se natolik báli o počítače, protože do brašen teklo, že jsme je balili do patnácti igeliťáků.
Míříme vstříc dvoutisícovým vrchům nádherného národního parku Daisetsuzan
Tuším, že jste si na tuto cestu pořídili úplně nová kola. Měli jste potíže je pak sestavit?
S koly je to veselá anabáze. Asi čtyři měsíce před odjezdem jsme domluvili mediální partnerství s pořadem Bikesalon. Ti nám výměnou za reportáže z místa slíbili veškeré cyklovybavení od značky Author − kola, brašny, helmy. Bohužel se ale realizace táhla a kompletně jsme vše obdrželi až jeden den před odletem. Absolutně tedy nebyl čas něco sestavovat předem. Potíže se zkompletováním jsme měli řádné, to se musíme smát. My jsme opravdu amatéři, na kole jsme v životě maximálně měnili duši, o sestavení z tovární krabice jsme neměli potuchy. Ale jako správní dobrodruzi jsme se s tím prostě poprali. Sice to trvalo o mnoho hodin déle, než jsme mysleli, a nakonec jsme museli zaplatit hned na začátku 3000 Kč servisu ve Wakkanai za výpomoc, protože nosiče nebyly s modelem kola kompatibilní, ale aspoň je teď co vtipného vyprávět…
Odkud kam tedy celá vaše trasa směřovala? A měli jste alespoň zhruba vybránu trasu nebo oblasti, které byste chtěli vidět?
Vzhledem k tomu, že jsme odlétali deset dní po svatbě, tak jsme trasu neměli prakticky vůbec. Obecně řečeno jsme jen věděli, že startujeme v červnu, že jedeme ze severu na jih a že musíme být 7. září v Tokiu, abychom přivítali moje rodiče. Itinerář plánovala Zuzka podle turistického průvodce Japonskem, vždy jednu prefekturu dopředu. Samotnou trasu si vymýšlela v mapě. Snem bylo projet komplet všechny prefektury, ale 8 ze 47 jsme zejména kvůli počasí a ke konci i covidu nezvládli.
Slavná pagoda Kumano-Nachi Taisha stojí v jedné z našich oblíbených částí Japonska, v prefektuře Wakayama
Předpokládám, že Japonci byli k vaší dvojici na kole vstřícní a že vás povzbuzovali a zastavovali. Nezdržovalo vás to nakonec v samotné jízdě? Nebo vás to nabíjelo?
Neumíme japonsky a Japonci zase moc neumí anglicky, takže veškeré naše denní kontakty s nadšenými kolemjdoucími nezabraly moc času. Všichni na nás byli tak milí, že jsme naopak oceňovali jejich zájem a podporu, cítili jsme se moc vítaní.
Je to vůbec obvyklé, že Japonci cestují po své zemi na kole? Potkávali jste nějaké?
Spíš jsme působili jako exoti, hlavně v zimních měsících, kdy jsme na rozdíl od léta nepotkávali už ani zahraniční cykloturisty. Místňáci na kolech jezdí, ale zdaleka ne v takové míře jako Češi. Vyloženě cykloturisty z řad Japonců jsme potkali ve větší koncentraci jen ve městě Aomori, kam se všichni sjeli na obrovský festival Nebuta Matsuri.
Celý článek si můžete přečíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu.
