Půvaby východní Istrie
text Slávka Chrpová
foto Alexej Taukachou a uvedené zdroje
obr.: Z obce Ravni do Sveté Mariny vede cesta přímo podél moře
Východní Istrie není našinci tak vyhledávána jako ta západní s městy Poreč či Umag. Jak už jsme se ale přesvědčili při průjezdu po bývalé železnici Parenzana, mají centra v istrijském vnitrozemí svůj osobitý ráz, jiný než ta přímořská. Podobný má i historický Labin ve východní části Istrie. Ten je postaven na vysoké skále, a jedná se tedy o tzv. akropolní typ města, jaký jsme poznali už třeba v Motovunu či Grožnjanu. Samotný Stari Grad je ale pro cyklisty kvůli mnoha schodům nesjízdný, zato jeho okolí je protkáno sítí menší silniček, ale i makadamových stezek. Dalším plusovým bodem je, že jen pět kilometrů vzdálený Rabac a jeho okolní pláže jsou často držitelky modrých vlajek za čistotu vody i pláží samotných.
My jsme se ubytovali v Presice, což je čtvrť Labinu, která přímo sousedí se Starim Gradem. Do centra jsme to tedy měli pěšky jen pět minut. Samotný Labin, jak už jsem naznačila, není přímo u moře, ale na kole si k němu dojedete velmi snadno a jistě si najdete tu svoji opuštěnější pláž, kam noha pohodlného masového turisty nedokráčí.
Jeden výlet jsme směřovali na sever na poloostrov pod Labinem a druhý do vnitrozemí Istrie na sever, které je známo pěstováním vinné révy. Rádi totiž ochutnáváme vína přímo od vinařů a odrůda Teran je na Istrii pověstná.
obr.: Labin je postaven na vysoké skále a jedná se o tzv. akropolní typ města, foto Ivan Šardi
Nejdříve jsme se ale chtěli seznámit přímo s Labinem a jeho historií. Za tímto účelem jsme zašli do Národního muzea, které sídlí v paláci Franković-Vlačić. Tady jsme našli archeologické artefakty z římské doby, z níž také pochází první písemná zmínka o Agro Albonese, tedy osadě na hoře (z keltského Al Bona). Občané Albony vytvořili reliéfní nápis na počest římského císaře Marca Iulia Philippa kolem roku 244 n. l.
obr.: Římané zde zanechali nesmazatelnou stopu v podobě amfor, různých reliéfů a stél. Z roku 244 n. l. také pochází první zmínka o Labinu. foto Goran Razić
Tento palác je také rodištěm Matiji Vlačiće Ilirika, jednoho z nejvýznamnějších zastánců protestantské reformy na Istrii. Teologa, filozofa, vědce, reformátora a spolupracovníka Martina Luthera, kterého si zde velmi považují. Jde o takového chorvatského Mistra Jana Husa, který je s Mistrem spjat více, než bychom čekali ‒ připravil norimberské vydání Husových sebraných spisů. Staré město ale není jen tento palác. Najdete jich tu celou řadu, a to jak v barokním, tak renesančním stylu. Atmosféru tu mají úzké uličky s elegantními obchůdky, kavárnami, vinárnami, kde se setkávají především místní, turistů jsme tu mnoho nepotkávali. My jsme měli ještě štěstí, že tu byl první červencový den připraven slavnostní večer. Jak na hlavním náměstí, Titovom Trgu, tak i na menších dalších historických prostranstvích mezi paláci se tu konaly jak živé, tak reprodukované hudební produkce.
obr.: Národní muzeum a současně i rodný dům Matiji Vlačiće Ilirika, jednoho z nejvýznamnějších zastánců protestantské reformy na Istrii, foto Ivo Biočina
Mezi výlety na kole jsme si udělali pěší výlet do přímořského Rabacu. Vede tam totiž naučná stezka, která se klikatí podél potoka Ščúrak a na němž jsou krásné vodopády. Pěšina je ale na kole nesjízdná, neb vede skalním terénem s velkými prahy, schody a můstky.
obr. Z Labinu do Rabacu vede naučná stezka podél potoka Ščúrak, na němž jsou krásné vodopády
Pokud byste přeci jen chtěli do Rabacu dojet na kole, nechte kola v kempu Oliva a vydejte se k vodopádům zespoda pěšky. Takto ale bohužel minete zříceninku kostela Sveti Hadrián, odkud je celkem pěkný výhled na celý Rabac, kterému se právem říká „Perla Kvarneru“. Stezkou dojdete až k pláži Maslenica. Ta je ale poměrně rušná, spíše bychom doporučili pláž Sv. Andrea, nacházející se při pohledu na mapu vpravo od Rabacu. Ta se i letos mohla pyšnit modrou vlajkou. My jsme si trasu prodloužili ještě k místu s názvem Teleferika. Jedná se o bývalý přístav, odkud se odvážel bauxit z nedalekých dolů. K němu vede stezka vlevo od pláže Maslenica. V dolech v obcích Cere a Sveti Martin se především mezi oběma válkami těžil bauxit. Z dolů sem vedla devítikilometrová lanovka. Nyní je tu vidět jen čelní zeď z železobetonu a také podzemní tunel. Jedná se o opuštěnou zříceninku, na které je vidět, jak si příroda sice pomalu, ale přece bere výtvory člověka zpět.
obr.: Rabacu se přezdívá „Perla Kvarneru“. Některé jeho pláže získávají pravidelně modrou vlajku za čistotu. foto Ivo Biočina
Bella vista
délka trasy – 35 km
start – Labin, cíl – Labin
obr.: Trasa Bella Vista vede částečně po trailu č. 401
Po krátké rozehřívací trase na poloostrůvek Duga Luka, kam jsme vyrazili jen na pláž, jsme chtěli, aby ta druhá byla delší a také pestřejší. V mapě jsme nalezli značenou trasu s názvem Bella vista. Už samotný název zní přeci opravdu lákavě. Cyklotrasa navíc vedla přímo kolem našeho ubytování. Kola jsme nejprve stočili směrem na jih k vesnici Krajnci a dále pokračovali přes horu Glušići do obce Skitača. Dle mapy vypadala část cesty do Skitači, že bude buď po asfaltu, nebo po dobrém makadamu. Ale rozlišení cest na mapy.cz často neodpovídá reálu. Jak kvalitní je makadam na cestě ve skutečnosti, jsme zjistili až na místě. Název Bella vista samozřejmě signalizuje, že na trase budou výhledy, ale ty většinou bývají nahoře. Vyjížděli jsme tedy směrem do kopce, ale kupodivu velmi pozvolně. Až do osady Morati šlo o pěkný asfalt. U Kopače se cesta rozdvojuje a zde jsme narazili na návěstí k vinařství Juričić, jehož vína můžete ochutnat přímo ve vinařství, ale i v některých vinařských krámcích v Labinu. My jsme byli ale na počátku trasy, takže jsme vína neochutnali.
obr.: Trasa Bella Vista má slušný povrch i dobré značení
Za Murati se povrch výrazně změnil, ale byl stále sjízdný, pouze krátký úsek byl prudší. Cesta se nakonec vyšplhá na hřeben a postupně prochází různými malými osadami o dvou či třech domech. Výhledy ale zatím nebyly nijak závratné kvůli porostu makchie. Krásná panoramata se objevila až po výjezdu z lesního porostu za Mikaljini, kde se asfalt změnil na slušný makadam, ale cesta se tu výrazně zúžila.
Stezka nás zavedla na hřeben Labinštiny, což je zeměpisný i historický název východní části istrijské župy. Odsud byly úžasné výhledy na Kvarnerský záliv a ostrov Cres. Za jasného počasí místní slibují i obrysy Benátek.
obr.: Stezka Bella Vista nás zavedla na hřeben Labinštiny, odkud jsme si užili výhledů na Kvarnerský záliv a ostrov Cres
Asi tři kilometry před Skitačou se nachází odbočka ke kříži, ke kterému je ale nutno dojít asi 350 metrů po nesjízdné pěšině. Místo se jmenuje Kosi, podle v údolí položené vesničky. Odtud pak pokračuje značená turistická cesta na druhou stranu do obce Drenje a pak i do Kosi. Od kříže je ještě lepší výhled na Kvarner než ze samotné cesty. Skitača je nepříliš zajímavá vesnička, ale asi je oblíbeným cílem. Nachází se v ní také Planinarska Kuča – tedy chata horské služby.
obr.: Planinarska Kuča, tedy chata horské služby v obci Skitača byla zavřená
Mnohem zajímavější je to, o čem mluví historické prameny ‒ jak stateční obyvatelé Skitače v roce 1661 dosáhli velkého vítězství nad Turky tím, že u Crna Punta zadrželi jejich loď. Crna Punta je název nejjižnějšího výběžku Labinštiny. Na tomto místě se také nachází maják z roku 1873, který nabízí „robinsonovské“ ubytování. K němu je také možné ze Skitači sjet. My jsme měli ale před sebou ještě kus cesty, tak jsme tuto možnost nezvolili. Naopak jsme vyjeli na vrch Orlić, kam vede křížová cesta. Výhled od vrcholového kříže byl skvostný.
obr.: Na vrch Orlić vede křížová cesta a je odtud skvostný výhled
A ještě lepší byl pak sjezd do městečka Ravni. Cesta tady ale velmi prudce klesala, a proto bychom vám opačný směr trasy nedoporučovali. Stoupání by bylo velmi strmé. V Ravni je obchod i dobrá pizzerie. Až sem dorazila výrazná výstavba apartmánů, a tak v sezoně byla pizzerie poměrně plná. Po krátkém občerstvení jsme kousek za Ravni odbočili na pěšinu, která směřovala na cestu směřující k Uvala pod Barake, což je v překladu zátoka pod kasárnami. Podél pobřeží odtud vede opravdu výstavní lesní cesta lemující břeh a vedoucí kolem dvou krásných pláží ‒ Jadrina a Vodišćica. Do první z nich se dá dostat jen pěšky nebo na kole, tím se eliminují návaly turistů vozících si zadek autem až k pláži. Při naší návštěvě jsme tu byli prakticky sami. Pouze tu a tam sem přijela lodička s pár pasažéry na palubě, kteří zůstali jen chvilku. Plavání v průzračné tyrkysové vodě nás osvěžilo na další pokračování v jízdě.
obr.: Tyrkysové moře a málo navštěvované pláže po cestě z Ravni do Sveté Mariny
Za zátokou Uvala Guboka jsme najeli na silnici vedoucí do známé vesničky Sveta Marina. Ta je proslulá především čtyřhvězdičkovým kempem a parádními mobilhomy přímo nad mořem. Kromě toho je tu potápěcí centrum s bazénem, který má všechno vybavení nutné právě pro milovníky hlubinného pozorování. A ano, ubytovací ceny tomu také odpovídají. Z Mariny jsme se slušně zapotili do prudkého kopce až do obce Škrokoni. Tady nic nenasvědčuje tomu, že jde o nějak zajímavou ves. Ale opak je pravdou, jak jsme se dozvěděli v městském muzeu. Zde v malé kapli, která se nachází nyní na soukromém pozemku, byla nalezena stéla s nejstarším nápisem, dokládajícím název města Labin. Reliéf je k vidění ve zmíněném muzeu. U obce Junac jsme najeli na větší silničku vlnící se střídavě do kopce a z kopce a dorazili pohodově do Labinu. Celkově je trasa velmi rozmanitá, vede téměř opuštěným hřebenem Labinštiny, ale také podél moře.
Vinařská obec Nedešćina a řeka Raša
délka trasy – 48 km
start – Labin, cíl – Labin
obr.: V obci Nedešćina se nacházejí hned tři vinařství
Za cíl této trasy jsme si vybrali vinařství v obci Nedešćina a také cestu podél řeky Raša. Nedešćina se nachází na sever od Labinu, což znamenalo vymotat se z tohoto města po nefrekventovaných cestách. Vybrali jsme si jednu z cyklotras s názvem Istarski razvod a projeli příměstským Podlabinem. Trasa nás dovedla až na kruhový objezd, kde jsme naše kola stočili do vsi Vinež a pokračovali až do vinařské Nedešćiny. Jen kousek za Vineží se nachází poměrně pěkná zajímavost ‒ park Dubrova. V něm najdete pod otevřeným nebem přes sedmdesát soch z istrijského, velmi pevného bílého kamene, který zde tvoří umělci z celého světa už od 70. let 20. století. Akci organizuje spolek Mediterranean Sculpture Symposium. V parku jsou během roku pořádány různé kulturně-umělecké a sportovně-rekreační programy, především také v amfiteátru Dolac.
obr.: V parku Dubrova najdete přes sedmdesát soch z istrijského bílého kamene, které zde tvoří umělci z celého světa už od 70. let 20. století, foto Ivan Šardi
V Nedešćině se nacházejí tři vinařství. My jsme znali z předchozího večera to s názvem Fuhtar, které nabízelo na náměstí v Labinu v rámci slavnostní akce u příležitosti začátku léta ochutnávky svých vín. Nejznámější odrůdy, které se zde pěstují a které jsme na náměstí s radostí koštovali, jsou malvazia, teran, merlot a muškát žlutý. Teď jsme se zastavili přímo ve vinařství a pohovořili s pěstiteli o životě v Chorvatsku a ještě otestovali další vzorky. Víno tu majitelé pěstují už přes sto let a toto je už čtvrtá generace. Při odjezdu jsme se tu znovu zastavili a pár lahviček odvezli i s sebou domů.
obr.: Ve vinařství Fuhtar se pěstují nejvíce odrůdy malvazia, teran, merlot a muškát žlutý
Dalšími vinařstvími jsou tu vína Romeo a také Matiška. Vinice tu potkáte na každém kilometru. V Nedešćině jsme zahnuli směrem na Šumber a řeku Rašu. Pohodovou cestou jsme sjeli kolem velkého kamenného lomu k řece a najeli na šotolinovou cestu, která vedla přímo podél řeky. Vzhledem k tomu, že jsme tu byli na začátku července, slibovali jsme si, že se u řeky trošku osvěžíme a že zde budou také stromy. Údolí je ale ploché a také celkem široké s poli – a strom abyste pohledali. V řece teče poměrně málo vody a ještě je dost zarostlá trávami. Voda je sice na pohled čistá, ale v podstatě se jedná o regulovaný kanál. Cyklisticky je to ale velmi příjemných devatenáct kilometrů. Sklon se mírně svažuje směrem k moři.
obr.: Za Mostem Raša se řeka poměrně rozšiřuje a je už splavná pro menší lodě
obr.: Řeka Raša je v postatě regulovaný kanál, podél něhož ale vede devatenáct příjemných cyklistických kilometrů
Zajímavá je ale minulost okolí řeky. Ta původně vytékala z jezera Čepićko, které bylo jediným přírodním jezerem na Istrii v Chorvatsku. V roce 1932 ale bylo odvodněno 250 metrů dlouhým tunelem, který ústí v Plominském zálivu. Voda z jezera odtekla za 26 minut a jezero tak bylo úplně vysušeno. Povrch se změnil v rozlehlé úrodné pole. Tím dnes protékají pouze dva potoky, které ještě zavlažují zmíněná pole, a pouze zbytek steče právě do Rašy. Škoda jen, že na těch devatenácti kilometrech není vůbec žádné zastavení, občerstvení nebo nějaký výletní bod. Občerstvení bohužel nebylo ani v Mostu na Raše. Tady vyloženě chcípl pes, a tak jsme se občerstvili z vlastních zásob a pokračovali sice po trošku rušnější silničce, ale zato s příjemným sklonem a rychlým asfaltem až do městečka Raša. Toto sídlo bylo vybudováno uměle, vysušením bažinaté oblasti podél řeky Raša. Projekt rekultivace začal v roce 1928. Město bylo vybudováno italskou vládou pro dělníky, kteří pracovali v blízkých uhelných dolech. Architektonický návrh byl vytvořen ve známém ateliéru Gustava Pulitzera pro tři tisíce obyvatel s veškerou infrastrukturou a kulturním i sportovním zázemím. My jsme si prohlédli náměstí, které nese v současnosti architektovo jméno. Tomu vévodí kostel sv. Barbory, patronky horníků, ve tvaru převráceného hornického vozíku a se zvonicí připomínající hornickou lampu.
obr.: Na náměstí Gustava Pulitzera v Raše je demonstrována hornická minulost města
Po 2. světové válce většina italských horníků Rašu opustila a úbytek pracovních sil byl několik let kompenzován prací rolníků z různých částí Istrie. V následujícím období se do Raše přestěhovalo mnoho dělníků z Bosny a Hercegoviny. Na nás Raša působila vykořeněně, neutěšeně a v kontrastu turistického Labinu a přímořského Rabacu opuštěně. Výjezd do Labinu se bohužel nedal realizovat jinak než po D66. Cesta podél potoka Krapin je v závěrečné části pro kolo nesjízdná. Celkově na nás Labin samotný i jeho okolí udělaly dobrý dojem. Pro cyklisty tu je celá řada i jiných stezek, než jsme projeli my, voda je tu opravdu průzračně tyrkysová a Labin působí jižansky, umělecky a kulturně.
Pokud byste si chtěli dát opravdu do těla, pak je tu výjezd na nejvyšší horu Istrie Vojak. Jedná se ale o celkem náročné stoupání z nuly do výšky 1401 metrů, a to jak z Moščenice, tak ze strany Opatije. My jsme měli za sebou poměrně náročné cyklistování v Korutanech a Jižním Tyrolsku, tak jsme si „Vojáka“ nechali na někdy příště.
Labinská republika
Bouřlivé období tohoto města skýtají dvacátá léta minulého století. Po první světové válce byla Istrie okupována Itálií. Útlak Italů a nahromaděné sociální problémy se odrazily i na povstání labinských horníků, které vypuklo v roce 1921 a bylo současně už protifašistické. Na čtyřicet dnů tak vznikla tzv. Labinská republika s dělnickou samosprávou. Oblast bohatá na uhlí ale byla pro italskou vládu strategicky důležitá, a tak bylo povstání potlačeno italskou armádou. Tato vzpoura je považována za první protifašistickou vzpouru na světě a je nejvýznamnější událostí v historii labinského hornictví. Z tohoto období natočil v roce 1985 režisér Miroslav Mikuljan film s názvem Crveni i Crni ‒ Červený a černý. Film je dostupný v chorvatštině na YouTube.
praktické informace
sezona
Už od dubna až do října
doporučené mapy
V infocentru jsou k dispozici mapy Istra bike, zde najdete všechny trasy zevrubně popsané i s gpx soubory
doprava
Vzdálenost lokality z ČR (z Prahy): 820 km
Labin nemá železniční spojení, nejbližší zastávka je v Rijece
webové stránky
labin.hr ‒ město Labin
www.jkkvarner.hr/en/projekti/teleferika-povijest/ ‒ o přístavu na Bauxit Teleferika
www.istria-bike.com ‒ trasy kolem Labinu
Více o Chorvatsku najdete zde
