rozhovor
Od rovníku k ledovcům
připravila Slávka Chrpová
foto Tomáš Zaplatílek
Tomáš Zaplatílek má za sebou jak mnoho dálkových cest, tak také bikepackingových závodů. My jsme si povídali především o té jeho nejdelší, která vedla ze Singapuru do indického Ladákhu, kdy za dva a půl měsíce přejel 8500 kilometrů a projel šest poměrně rozdílných zemí. Pohyboval se v teplotách nad 35 stupňů, ale také v pětistupňovém mrazu. Dost času strávil ve výšce těsně nad hladinou moře, ale následně ho čekala také horská sedla přes pět tisíc metrů. Projížděl velkoměsty po hlavních frekventovaných tazích, ale také naprosto tradičním venkovem, po opuštěných rozbitých cestách s minimálním provozem.
Tomáši, jaké je vaše pojetí cestování na kole? Jste spíš bikepacker, nebo cykloturista?
Řekl bych, že to u mě mělo nějaký vývoj. Začínal jsem jako cykloturista. Jezdil jsem natěžko a příliš jsem nepřemýšlel o nějakém odlehčení, optimalizaci… Ale i tak se dařilo někdy dělat poměrně slušné denní nájezdy. Třeba na cestě ze Singapuru do Ladákhu jsem v Thajsku jednou dal přes 270 kilometrů. Mezitím jsem postupně začal běhat ultratraily a následně si vedle trekového kola pořídil i silniční a následně gravel. A pak jsem zjistit, že ultrazávody se jezdí i na kole a hned jsem se přihlásil na závod The Transatlantic Way okolo irského pobřeží.
To jsem si poprvé osahal bikepacking. A cestování nalehko se mi zalíbilo natolik, že jsem ho začal aplikovat i na své výlety.
Všimla jsem si, že na cestě z Gruzie do Česka jste měl opravdu minimum věcí. To by se většina nabalila jak na cestu kolem světa….
To už jsem měl za sebou celkem dost ultrazávodů i bikepackingových výletů, takže jsem měl jak výbavu, kterou tvořila podsedlová a rámová brašna či brašna na řídítka, tak nějakou představu o tom, co člověk opravdu potřebuje a co není zas tak nutné. Zároveň jsem poměrně dobře věděl, co očekávat od míst, kam jsem směřoval. Jak Turecko, tak Balkán už jsem měl projeté při předchozích výletech.
Na cestu skrze jihovýchodní Asii jste ale musel mít věci na teplo i na zimu, ne? Tam jste přece projížděl oblastmi s vysokými rozdíly teplot.
To je pravda. Zároveň jsem v té době ještě bikepacking neznal. Ale na tuhle trasu by asi opravdu nebylo moudré vyrazit bez stanu a nějakého teplejšího oblečení. Tedy hlavně kvůli hornatým částem v poslední části cesty v Nepálu a Indii. Po jihovýchodní Asii jako takové jsem později uskutečnil dva výlety nalehko, s bikepackingovou výbavou – pokus o co nejrychlejší přejezd ze Singapuru do Bangkoku a třítýdenní výlet po severním Thajsku a Laosu.
Do Ladákhu jste zkoušel dojet vícekrát. Tuším, že se to podařilo až potřetí.
Celá ta myšlenka měla počátek už v roce 2009 při mé pětiměsíční studijní stáži na Tchaj-wanu. V té době jsem se zamiloval do Tibetu a chtěl tam dojet na kole z Hongkongu přes Tibet do Indie. Věděl jsem, že oficiálně to určitě nejde, ale chtěl jsem to zkusit i tak. Naštěstí mi včas došlo, že to opravdu není dobrý nápad. To už jsem měl tušení, že to, co bych našel v dnešním Tibetu, by asi moc veselé nebylo, a že pokud jejich kulturu chci zažít v poněkud uvolněnější atmosféře, měl bych zamířit jinam. A to právě do Ladákhu, kam přes Himálaje utíkají Tibeťané před čínským útlakem a přinášejí si s sebou svou kulturu. Od slov k činům jsem přešel poprvé v roce 2011. Vyrazil jsem z Hradce Králové a zamířil jsem přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Bulharsko do Turecka. Tam mým odhodláním poněkud otřásl pád s přispěním projíždějícího auta, při kterém jsem si rozrazil čelo a udělal si exkurzi do turecké nemocnice. Z pádu jsem se otřásl, ale brouček pochybností začal hlodat. Když jsem potom ještě při silném promoknutí přišel o telefon, brouček dostal další potravu, a nakonec došlo k tomu, že jsem na východě Turecka místo doprava do Iránu zahnul doleva do Gruzie.
O rok později bylo odhodlání zpět. To už jsem měl práci a nebylo možné vyrazit na neurčito. Proto jsem start posunul do tureckého Istanbulu. Vzal jsem to přímo podél černomořského pobřeží. Odtud do Gruzie, z ní do Arménie a do Iránu. Už v Arménii mi život začaly znepříjemňovat zdravotní problémy především střevního rázu. V Iránu se k tomu přidal kulturní šok, hrozné horko a probíhající ramadán, kdy je někdy dost těžké sehnat něco k jídlu. Dojel jsem do města Tabríz, kde jsem tři dny rozmýšlel co dál. Cesta dál znamenala tisíc kilometrů po hlavních cestách ve velkém provozu a čtyřiceti stupních. To jsem v tu chvíli nebyl ochoten akceptovat, a tak jsem opět zvolil ústup. Tentokrát ještě na kole zpět přímo do Turecka a odtamtud už jsem si pomáhal veřejnou dopravou…
Tuto třetí cestu jste začínal v Singapuru. Proč zrovna tam?
Po dvou předchozích cestách myšlenka zůstala, ale poněkud se měnila bezpečnostní situace na východě Íránu a především v Pákistánu. Možná se trochu měnila míra rizika, kterou jsem byl ochoten akceptovat. Samozřejmě se nabízela možnost vzít kolo, odletět do Dillí a do Ladákhu dojet odtud. Jistě by to byl hezký výlet a já bych si splnil, co jsem chtěl, ale… Snažil jsem se, aby ta cesta byla trochu něco víc, a tak jsem hledal. A našel jsem právě Singapur, který leží téměř na rovníku a cesta odtud už překonává kus světa. Zároveň se mi zalíbilo, že šlo vlastně o cestu „od rovníku k ledovcům“.
Podle čeho jste si volil například v Malajsii a Thajsku trasu? Pohledem na mapu bych řekla, že jste musel jet po hlavních silnicích, které vypadají na mapě skoro jako dálnice…
Pokud jsem se chtěl nějak rozumně posouvat, mohl jsem si vybrat buď západní, či východní pobřeží. Na tom západním je mnohem více velkých měst, a tedy ještě hlavnějších silnic, takže jsem zvolil východní, a myslím, že to byla dobrá volba. Obecně se hlavním silnicím samozřejmě snažím vyhýbat, ale někdy je to skoro nemožné, a tak tomu bylo i na jihu Malajsie. Šlo hlavně o výjezd ze Singapuru, a potom okolí větších měst. Provoz se zde mnohem více mění – na kraji města má silnice osm plně využívaných pruhů a o patnáct kilometrů dál už je to dvouproudovka s běžným provozem. Tady mám štěstí, že se umím kousnout, a ač je mi to nepříjemné, tak to třeba tu půlhodinu, hodinu vydržím a udržuji se vědomím, že za chvíli to bude dobré, a ono bude…
Jaké postřehy, dobré i špatné, jste si odnesl z těchto dvou tropických oblastí?
Začnu dobrými: Je tu krásně teplo, místní jsou moc fajn, jedete stále kolem krásného moře, samé výborné a levné jídlo, velmi kvalitní silnice…
Ty špatné: To krásné moře, a nejen to, je bohužel plné odpadků. Hlavní silnice. Jo, a je tady opravdu strašné teplo!
Barma je známá tím, že zde není možné kempování na divoko. Jak jste se s tím popral?
Měl jsem k tomu respekt a snažil jsem se vždy hledat co nejodlehlejší oblasti, kde mě nikdo neuvidí. Zároveň jsem stan stavěl vždy až se soumrakem a za úsvitu se snažil být už zase na cestě. I tak se přihodilo několik veselých historek. Tedy veselých s odstupem času. Třeba když mě v noci v hustém kaučukovém lese vzbudila světla pohybující se okolo, jako by místo prohledávali. Když už byli téměř u mě a bylo jasné, že na stan narazí, vylezl jsem s čelovkou ven. Byli to sběrači kaučuku, kteří odebírali šťávu z okolních stromů, a můj stan jím byl úplně jedno.
Když jsem později hledal nocležiště poměrně vysoko v horách, kde byla jen silnice zařízlá v dost prudkém svahu, nebylo prostě kam se schovat. Asi po dvaceti kilometrech hledání jsem rezignoval a postavil si stan přímo na parkovišti, které bylo vlastně jen rozšířením silnice. Když o chvíli později okolo projelo policejní auto, aniž by se obtěžovalo zastavit, bral jsem to tak, že to zde prostě neřeší.
V Barmě je mnoho buddhistických chrámů a stúp. Navštívil jste nějaká pěkná místa?
Pěkné místo je Bagan – starověké město, kde těch chrámů a stúp je opravdu hodně. Když člověk během půlhodiny projíždí kolem stého, už mu to přijde skoro až moc. Co tomuto místu naopak trochu ubírá, jsou turisti, kterých tu je poměrně dost. To je v Barmě dost velkou výjimkou, jinde jsem je potkával opravdu velmi ojediněle.
Jak vzpomínáte na průjezd a pobyt v Indií?
Jednotlivé indické státy jsou velmi rozdílné. Deštivý a zelený Manípur, křesťanský Nágáland, čajový Ásám, špinavý Uttarpradéš, podhorský Uttarákhand a velehorské Himáčalpradéš a Ladákh. Průjezd mi celkem znepříjemňovaly monzunové deště a k tomu někdy také místní, kteří často mají dost odlišnou představu o osobní zóně člověka a jejím (ne)narušování. Ale je to spíš takový kulturní šok, na který se asi dá zvyknout. Indové jsou také mnohem hlučnější.
No a když vjedete do hor, všechno se mění. Úplně něco jiného je to potom v Ladákhu, kde většina obyvatel jsou buddhističtí Tibeťané s muslimskou menšinou. Tady naprostá většina setkání s lidmi byla velmi příjemnou záležitostí.
V Indii vás ale doprovázely i nějaké obtíže…
Vzhledem k ne zrovna dobré hygienické situaci na mnoha místech došlo k tomu, čeho jsem se obával. Chytily mě střevní problémy, které se mě se střídavou intenzitou držely dva týdny. S dalšími zdravotními komplikacemi jsem se potýkal v horském městě Šimla. Tam jsem přijel promoklý a promrzlý a těšil se, že zde strávím jeden volný den, kdy v klidu oslavím své třicáté narozeniny a naberu energii. Místo toho jsem zde nakonec strávil téměř týden – s horečkou, neuvěřitelnou bolestí hlavy a slabostí, že jsem nebyl schopen vstát z postele. Nevím, co to bylo, ale naštěstí jsem se toho po několika dnech v malém špinavém kumbále vedle kuchyně, jiné ubytování nebylo dostupné, postupně zbavil a mohl vyrazit dál.
Aby toho nebylo málo, další problém jsem si na sebe ušil sám, když jsem se vydal na vysokohorský přejezd Manali-Leh Highway křižující Himálaje bez předchozí aklimatizace. Ve výsledku jsem skončil v malé horské osadě asi ve 4500 metrech s absolutní slabostí způsobenou výškovou nemocí. Na obě strany sedla přes 5000 metrů, kam jsem v danou chvíli nebyl schopen vyjet. Situaci jsem nakonec vyřešil, když jsem stopem bez kola dojel do nížiny, tedy jen do výšky něco přes 3000 metrů, a tam se za několik dní uzdravoval dýcháním kyslíkuplného vzduchu. Na druhý pokus už jsem to úspěšně dojel.
Mimo problémů se zdravím jsem se také dostal do křížku s místními opicemi. Ověřil jsem si, proč se říká „je drzý jako opice“ – ty protivy mi dvakrát strhly brýle z nosu a utekly s nimi. Dohnat je a vylákat z nich brýle lstí, tedy jídlem, bylo poměrně náročné.
Pokračování rozhovoru se můžete dočíst v tištěné či eletronické verzi časopisu.
Elektronickou verzi zakoupíte zde.
Tištěnou verzi pak zde.