Střed Evropy cestou z Aše k Aschu
text a foto Vladimír Pustina
Hercynia silva, strašlivý Hercynský les, táhnoucí se střední Evropou od Rýna až ke karpatskému oblouku, děsil i otrlé římské legionáře. Ani vavříny ověnčený Gaius Julius Caesar se ve svých pamětech o těchto končinách nevyjadřoval zrovna přívětivě, přirovnávaje je k ranám Jobovým. Římanům nenaháněl strach jen neprostupný hvozd plný vlků a medvědů či hanebné mokré a studené počasí, ale hlavně kruté a divoké národy, jež zde žily. Od keltského kmene Bójů, vášnivých sběratelů uřezaných hlav poražených nepřátel, se odvozuje první známé pojmenování české kotliny Boiohaemum, Bohemia, neznamenající v překladu nic jiného než „Strašliví“. A ani v časech jen nedávno minulých si naše část Hercynského lesa reputaci příliš nevylepšila, když se přes Šumavu a Český les na dlouhá léta zatáhla železná opona.
Dobře značené cyklotrasy v ašských hraničních hvozdech doplňují příjemná odpočívadla
Když jsme se při našem putování kolem vlasti otočili v nejzápadnějším koutě Čech zpátky k východu, měli jsme cestu někdejším Hercynským lesem paradoxně náramně usnadněnou právě díky bdělým strážcům s psí hlavou na výložkách, kteří za časů totality protkali hory spletí vojenských silnic a signálek, přesně kopírujících hranice republiky. Medvědů, vlků ani služebních psů už jsme se bát nemuseli, keltští Bójové zmizeli v propadlišti dějin, a i to počasí, jež tu přívětivostí zrovna moc neslyne, nám docela přálo.
Vojenské mosty z časů železné opony moc krásy nepobraly
Podél hranic k Ohři
Opouštěli jsme Ašsko, díky rodu Zedwitzů poslední protestantské území v Čechách, které si tvrdošíjní evangelíci dokázali obhájit i v dobách násilné rekatolizace po třicetileté válce; asi proto je dodnes v Aši k vidění jediná socha Martina Luthera u nás. Zedwitzové získali zdejší panství koncem čtrnáctého století a vydrželi tu až do roku 1945, Ašsko si pod nimi dlouho drželo autonomii, teprve Marie Terezie jej začlenila do rámce Čech. O pravý opak se snažila temná postava ašské historie Konrád Henlein, který dlouhá léta působil ve zdejším Dělnickém domě, v roce 1933 tu vstoupil do politického života a začal usilovat o odtržení nejen Ašska.
Erb rodu Zedwitzů jsme si mohli prohlédnout na historických hraničních kamenech u Nového Žďáru, stačilo jen na chvíli odbočit z vojenské silničky k přechodu do Bavorska. Na signálce, protínající hraniční hvozd většinou jak podle pravítka, cesta rychle ubíhala, minuli jsme po ní ale leckterá zdejší přitažlivá místa, od Hazlova až po Františkovy Lázně. Z divočiny jsme se vynořili teprve u čtverhranné kamenné věže zříceniny gotické tvrze Pomezná – na cestě, po které jsme se pár let předtím vraceli z Bavorska od pramene Ohře nad Schönlindem; na kole je to odtud necelý půlden cesty. U tvrze začíná vzdutí vodní nádrže Skalka, my se uchýlili na její pravý břeh, čímž jsme se sice vyhnuli Chebské stráži, empírovému vyhlídkovému altánu, posazenému na levém břehu vysoko nad vodní hladinou, ale vynahradili jsme si to návštěvou další z Bismarckových věží.
Z novorománského stylu Bismarckových věží čiší duch starých germánských legend
Kde se v černém kočáře prohání Valdštejnův přízrak
Táhlým obloukem jsme stoupali od přehrady na Zelenou horu s vysokou, zdaleka viditelnou věží televizního vysílače ze sedmdesátých let. V jejím stínu se mezi stromy skrývá třetí z Bismarckových věží na našem území. Kamenná stavba v romantickém stylu nahradila původní dřevěnou rozhlednu v roce 1909 a časem k ní přibyl i hrázděný hostinec. Ten se ale nedochoval – zázrakem, ve který mnozí nevěřili, bylo i jen to, že rozhledna přežila dlouholetý pobyt ve vojenském pásmu a může po nedávné rekonstrukci opět sloužit turistům.
Ze Zelené hory jsme se skutáleli zpátky k přehradě, pod její hrází přejeli Ohři po Vávrově lávce s vyhlídkovou věží, a o kousek dál zase zpátky krytou dřevěnou lávkou přímo pod chebské hradby. Písečnou bránou jsme pronikli do města a zahnuli k hradu císaře Fridricha Barbarossy, jedné z nejzachovalejších štaufských falcí vůbec a jediné u nás. Dominantou hradu je mohutná Černá věž, nejcennější částí románsko-gotická kaple a dochovala se i část paláce.
Prohlídka rozhodně stojí za vynaložený obnos, nedoporučuje se ale zdržovat se tu přes půlnoc, kdy se po nádvoří prohání v černém kočáře, taženém čtyřmi vraníky soptícími oheň, přízrak vévody Valdštejna s krvavou skvrnou na prsou v místech, kde ho v městském muzeu zasáhla ruka vraha. Pětadvacátého února 1634, kdy byl atentát na přespříliš ambiciózního císařského vojevůdce spáchán, se ovšem jednalo o jeden z mnoha měšťanských domů na náměstí, kterými se Cheb chlubí dodnes. Zachovaly se rokokové, renesanční i gotické domy, k tomu barokní radnice a turisty milovaný Špalíček, skupina jedenácti kupeckých domů ve dvou řadách, oddělených tenkou Kramářskou uličkou. Středověký ráz náměstí doplňují dvě kašny, tu před Špalíčkem zdobí socha Divého muže, druhou pak socha rytíře Rolanda, kterému ale místní neřeknou jinak než Wastl.
I Starý Hrozňatov má svoji Černou věž
Po staré trati za duchem zakletého jezuity
Koho zajímá historie Chebu, najde ji podrobně vypsanou na kovovém pásu, táhnoucím se od Brány času, památníku vztyčeného na náměstí v místech zbořeného domu. Nás tahle rozvinutá dějeprava vedla pěší zónou směrem k nádraží, kde jsme se postupně napojili na cyklostezku, vybudovanou na drážním tělese zrušené železnice. Ač byla trať z Chebu do Waldsassenu jednou z prvních v kraji, nepřežila éru budování a obrany socialismu, poslední vlak tu projel v roce 1967. Dnes se po jejím náspu a mostcích prohánějí cyklisté, zastavují u dvou mechanických semaforů a odpočívají na lavičkách ze železničních dvojkolí. My po ní ale nedojeli až k hraničnímu hradlu, v polovině cesty jsme odbočili ke zřícenině Starého Hrozňatova.
I ten se, původně známý jako Starý Kynšperk, chlubí Černou věží, pro změnu válcovou, vypínající se s hradbami a klenutou bránou na ostrohu, ze tří stran obtékaném Mohelenským potokem. K novému jménu přišel hrad i ves pod ním podle blahoslaveného Hroznaty, zakladatele kláštera v Teplé, který byl podle záznamů waldsassenského kláštera ve věži umučen pro svůj odpor proti postupující germanizaci. Podle jiných pramenů ale zemřel statečný rytíř na Kynžvartu; tomu by nasvědčovalo i to, že na Hrozňatově nestraší jeho přízrak, ale duch zakletého jezuity, jenž zpronevěřil hromadu peněz při přestavbě hradní kaple.
Z Lorety do středu Evropy
Na výšině za Hrozňatovem jsme dorazili k poutnímu areálu Maria Loreto, jednomu z nejnavštěvovanějších u nás i v Německu. Po totální devastaci armádou za vlády lidu povstal znovu z trosek a popela v devadesátých letech, ovšem zásluhou především bavorských sousedů z Waldsassenu. Loretánský kult k nám dorazil v pobělohorské době z Itálie, hranolová kaple v centru areálu do detailů napodobuje casu santu, svatou chýši v italském městě Loreto. Podle legendy jde o domek, v němž v Nazaretu přebývala svatá Rodina, přenesený anděly do Itálie, když mu hrozila zkáza od pohanů. Ve skutečnosti to ale byla zámožná rodina de Angeli, která nechala na konci třináctého století kameny z nazaretského domku převézt po moři do Ancony a v Loretu sestavit do původního půdorysu.
Po prohlídce Lorety, k níž vede od Chebu velká křížová cesta, jsme se vydali opačným směrem zpátky do divočiny. Pod Kostelním vrchem jsme se opět napojili na síť signálek a vojenských silnic. Značená cyklotrasa nás po nich vedla temnými hvozdy těsně při hranicích, kde jedinou vzdálenou připomínkou civilizace byla odpočívadla u Kyseleckého hamru a pod Březovým vrchem. Po mnoha kilometrech jsme za bývalým Oldřichovem zahnuli na rozcestí u Liščí farmy do svahu Dyleně, druhé nejvyšší hory Českého lesa. Samotnému vrcholu jsme se tentokrát vyhnuli, magicky nás přitahoval bod přímo na hranici jen kousek pod ním, jeden ze středů našeho kontinentu, vyznačený bavorskými sousedy žulovým pomníkem v roce 1865 a doplněný taktéž žulovým stolem s mapou Evropy.
Z tvrze Pomezná zbyla jen čtyřboká věž
Přes Čupřinu na skok do Bavor
Na Dyleni podle staré báje stávalo velké město, ale pro hříšný život svých obyvatel se celé propadlo do země. Lze je spatřit na Květnou neděli, kdy se otevírá brána do podzemí a spravedlivým nadělují poklady, jenže my tu byli v půli léta. O něco později stávala na vrcholu turistická chata s rozhlednou, leč armáda ji nahradila radarovou věží, stejnou jako na Poledníku, Čerchově a Velkém Zvonu. Tahle se ale po přestavbě pro potřeby mobilních operátorů změnila k nepoznání a skončila nepřístupná za plotem. Nic nás tedy na vrchol nevábilo a výškovou metu jsme nahradili přejezdem nedaleké, i když o něco nižší Čupřiny.
Ke zpestření cesty jsme se rozhodli pro krátkou odbočku k sousedům, do městyse Mähringu, darovaného na sklonku dvanáctého století českým králem waldsassenskému klášteru, pro který se stal důležitým hraničním přechodem do Čech. Šok z kontrastu mezi naší divočinou a učesaným bavorským venkovem nás ale rychle vrátil domů, jen jsme zblízka okoukli kostel svaté Kateřiny a zdálky ještě kostel svaté Anny s vyhlídkovou věží na nedalekém kopci podivného jména Pfaffenbühl. Následovali jsme tak Hamerský potok, jenž pramení u nás, v Mähringu se na chvíli stane Lohbachem, a pak se zase pokorně vrací domů.
Do nebe, či do peklíčka?
Hned za hraničním přechodem do nedalekého Broumova jsme doplnili chybějící tekutiny u asijského obchodníka na benzinové pumpě; čekalo nás ještě hezkých pár kilometrů po signálkách, rovných jako když střelí. Bohužel jen stranově, s vrstevnicemi si strážci hranic hlavy nelámali, a tak to byly střídavě skutečné cesty do nebe a pak zas do pekla, vzpomněl jsem si tady na dětskou říkanku o cíli letu slunéčka sedmitečného. Sjezdy tu tedy byly úžasné, ovšem vzápětí vždy draze zaplacené.
Někde u Dyleně jsme se přehoupli přes rozvodí mezi Ohří a Mží. I když vody obou řek nakonec skončí v Labi, tady v Českém lese se k sobě točí zády a každá se vydává k cíli vlastní cestou. Mže pramení v Bavorsku u Aschu, kousek od hranic, a dlouhé putování českou kotlinou zahajuje poblíž Hermannsreuthu, kam jsme z druhé strany došlapali i my. Dlouhý den se chýlil ke konci, v divočině jsme si mohli ustlat tak nejspíš v mechu a kapradí, zvolili jsme pohodovější variantu a podél Mže sjížděli do královského města Tachova, kde jsme měli zamluvený nocleh. Jen jsme se cestou ještě zastavili ve Světcích, u druhé největší jízdárny ve střední Evropě, hned po té ve Vídni, postavené u nás nepříliš populárním knížetem Alfredem Windischgrätzem v novorománském slohu. Unikátní stavba dlouhá léta chátrala, než se konečně dočkala rekonstrukce po zapsání do seznamu kulturních památek, zatímco náš znavený tým čekala rekonvalescence v útulné hospůdce pod tachovskými hradbami.
praktické informace
délka místy na stoupání náročné trasy 96 km
převýšení 1480 m
charakteristika trasy
povrch většinou zpevněný, snadno zvládnutelný na trekingovém kole
doporučené mapy
SHOCart 1:60 000, č. 120 – Chebsko, Ašsko, č. 130 – Český les, Tachovsko; KČT 1:50 000, č. 1 – Ašsko a Chebsko, č. 2 – Slavkovský les, č. 28 – Český les sever
občerstvení na trase
v Pomezí nad Ohří, Chebu, Starém Hrozňatově a na pumpě u Broumova
zajímavosti na trase
hraniční kameny u Nového Žďáru, tvrz Pomezná, Bismarckova věž na Zelené hoře, hrad a historické centrum v Chebu, hrad Starý Hrozňatov, poutní areál Maria Loreto, střed Evropy na Dyleni, Windischgrätzova jízdárna ve Světcích
doprava
vlakem – Do Aše jezdí v dvouhodinovém taktu motorové vozy s přepravou kol z Chebu, kam jezdí rychlíky z Prahy přes Ústí nad Labem nebo Plzeň, některé spoje vyžadují pro kolo rezervaci místa. Rychlíky přes Plzeň zastavují v Plané u Mariánských Lázní, kde je přípoj motorovými vozy do Tachova.
autem – Do Aše se sjíždí z D6 na exitu 169 na Františkovy Lázně, za nimi se držte silnice 64 až do Aše. Do Tachova se sjíždí z D5 exitem 128 u Nové Hospody na silnici 199, od severu směřuje do Tachova silnice 198, odbočující v Plané u Mariánských Lázní ze silnice 21, spojující D5 a D6.