text a foto Vladimír Pustina
V časech, kdy kněžna Libuše věštila slávu Prahy, bývala Mže nejmohutnějším přítokem Vltavy. Vydrželo jí to až do konce sedmnáctého století, kdy se jejímu dolnímu toku začalo říkat Berounka, postupně od Prahy až k Plzni, kde nakonec Mži uskřípli na jejím soutoku s Radbuzou. Obě řeky jsme sjeli na kolech od pramenů na hřebenech Českého lesa až k soutoku, ale pěkné jsou i okruhy kolem jejich nejatraktivnějších úseků, o třech z nich bude řeč nyní.
Ze jmen obou řek čiší trochu tajemna a romantična. Radbuza získala svůj název díky pozapomenutému staročeskému jménu, je řekou Radbudovou. Z českého názvu Mže je na dálku cítit drsné podnebí divokých hor jejího zrodu, kde se mlhy a mžení jen občas střídají s prosluněnými dny. My to ale při našich toulkách zažili právě naopak – zatímco Mži jsme si užívali pod blankytnou oblohou, u pramene Radbuzy jsme se kvůli větru a studenému dešti moc nezdrželi.
Na horním toku Mže
okruh z Mariánských Lázní k pramenům v Bavorsku a zase zpátky
Mariin pramen, který dal jméno jedněm z našich nejproslulejších lázní, se podle intenzivního odéru jmenoval původně Smradlavý, přitažlivější jméno získal až podle Mariánského obrazu věnovaného vojákem, který si tady vyléčil válečná zranění. První lázeňské domy a pavilony nechal počátkem devatenáctého století postavit opat nedalekého kláštera v Teplé a mladé Mariánské Lázně byly na světě – někdejší pusté údolí plné bažin se začalo měnit v naše druhé největší lázeňské město. Proslulost mu přinesly i mnohé významné osobnosti, které zde rády pobývaly. Básník Goethe tady na stará kolena běhal za mladičkou Ulrikou von Levetzow, Richard Wagner skládal Lohengrina a pikle tu kuli anglický král i rakouský císař.
Jednoho dne jsme sem dorazili i my, zvolivše si Mariánské Lázně za místo startu k pramenům Mže. Střed města s lázeňskými domy a parkem jsme si prohlédli zpovzdálí, ono se tam na kolech moc nemůže, a zázračnou vodu místo na kolonádě ochutnali až z nového zřídla Medvídě, jež vytrysklo ze země poblíž zaniklého Medvědího pramene, připomínaného dnes jen dřevěnou sochou panáčkujícího huňáče. To už jsme byli na lesní cestě do sousední Hleďsebe, kde jsme podjeli železniční trať, u koupaliště Riviéra překonali chebskou silnici a za ní vyrazili vzhůru do hor.
Mírné a pohodové stoupání nás vedlo stále výš. Pod Panským vrchem jsme minuli další tři prameny s kyselkou a u Tří Seker se dostali na historické pomezí, kde hranice českého státu střežívali Chodové. Vznik vesnice ale souvisí s nálezem ložiska měděné rudy. Norimberští formani si tu třemi záseky do mohutné jedle označili místo, kde v ranním slunci zahlédli třpytící se kameny, zanedlouho se začalo s těžbou a vznikla hornická osada, která má dnes jedli i sekery ve znaku.
Po únoru 1948 se začala psát trochu jiná historie, rádo se tudy utíkávalo na západ, a tak si záludní pohraničníci vymysleli falešnou hranici se skutečnými zátarasy, za nimiž v německých uniformách vítali nic netušící uprchlíky, kteří pak místo ve svobodném světě skončili za mřížemi. Akce měla krycí jméno Kámen, na informační panel o ní jsme narazili v lese u rybníka Kajetán, kde falešná hranice stávala, jen pár kilometrů od té skutečné. K ní my dojeli mírnou oklikou, nejdřív jsme trochu ztratili výšku sjezdem k Broumovu a pak zase šplhali k bývalé rotě na Jestřábím vrchu. Za ním jsme přejeli na bavorskou stranu a drželi se tamních lesních cyklotras, směřujících k Aschu, jenž své jméno, znamenající potok, zdědil po starých Keltech.
Přejeli jsme Steinbach, který je prvním přítokem Mže a z lesa se vynořili u Oberkellermühle, starého mlýna obklopeného javory a lipami, jehož klapající kolo pobízela k práci už naše řeka. K pramenům to nebylo daleko, lesní cestou a přes louku, jen zbývalo vybrat ten pravý. Bez problémů jsme našli pramen, označený panem Munzarem v oblíbeném seriálu, kde Mže vyvěrá z meliorační roury uprostřed louky, dokonce tu byl ještě televizní hrníček. Ale jen kousek vedle se vlévala bystřinka z lesa nad loukou. Při dobrodružném průzkumu jsme zjistili, že je podstatně delší, a nakonec objevili nahoře v lese i místo jejího zrodu, tedy podle všech regulí skutečný pramen Mže.
Domů to bylo nejblíž přes Hermannsreuth do bývalé Hraničné. Kousek za ní jsme se u Olšového rybníka vrátili ke Mži, sledovali ji stejnou cestou jako při putování kolem vlasti do Tachova a dál kolem polního letiště do Klíčova a Kočova. Za ústím Hamerského potoka se řeka zařezává do drsného a hlubokého kaňonu, kterým jsme se pak cestou necestou probíjeli až do Stříbra. Pro tento okruh jsem ale vybral jen krátké nakouknutí pod Pavlovickou stráň, kde je cesta meandry Mže pod vysokými železničními viadukty ještě dobře sjízdná a navíc končí u formanské hospody. Od ní je to pak jen kousek zpátky na cyklotrasu podél Hamerského potoka do Plané u Mariánských Lázní, ke Mži se ale ještě vrátím v dalším okruhu.
Zpátky do Mariánských Lázní vede z Pavlovic cesta přes Planou a Chodovou Planou. První je městem povstalým z trhové vsi, s dominantním zámkem mnoha slohů, jejž značně poznamenal kasárenský pobyt armády. Druhá je pouhým městysem, zrozeným z někdejší vsi tachovských Chodů. Ze Starého zámku tu mají kulturní dům, Nový zámek se též vzpamatovává z kasárenské éry. Dominantou je ovšem pivovar Chodovar, nejstarší v západních Čechách, v němž je i pivovarnické muzeum a lázně, využívající ke zdraví navracejícím koupelím ideální kombinace piva a kyselky.
Z Chodové Plané vede nová cyklostezka k cípu velkého rybníka Regenta, za ním a za tratí se mění v lesní cestu a noří se do Mnišského lesa, kde kličkuje mezi též Mnišskými rybníky ke Starému mlýnu na Kosím potoce. To už je na dohled jižní předměstí Mariánských Lázní, dlouhý okruh se uzavírá, ale možná ještě zbude chvíle času na prohlídku samotného města.
info
délka trasy: 94 km
převýšení: 1610 m
doporučený typ kola: trekingové
obtížnost: střední
mapa: SHOCart 1:60 000, č. 122 – Západočeské lázně, č. 130 – Český les Tachovsko