připravila Slávka Chrpová
foto Hera van Willick
Je jen málo žen, které si troufají vyrazit do světa na vlastní pěst, a ještě méně těch, které putují na kole. Ty z nich, které podnikají několika měsíční či roční dlouhé sólo cykloexpedice, se dají na celém světě spočítat na prstech jedné ruky. Proto pokud na takovou cestovatelku narazím, srdce mi zaplesá. Hera van Willick je holandská cyklistka a vlogerka, která projela sama bez jakékoliv podpory 51 zemí! Jde o mladou, odvážnou ženu, ke které bychom měli vzhlížet se zvláštní úctou. Nemusela totiž překonávat jen kopce, nepřízeň počasí, technické potíže, samotu, ale především nechtěnou pozornost mužů. Ta je stále tou největší příčinou, proč je sólo cyklocestovatelek taková hrstka.
Hero, máte představu, kolik takových sólo cyklistek jezdí po světě? Potkala jste se během cest s nějakou?
To je dobrá otázka, ale moc takových žen neznám. Je mnohem více mužů, kteří jezdí sólo. Během cest jsem potkala jen dvě ženy, které putovaly samy. Jedna cestovala po světě pěšky, ale zrovna když jsem ji střetla, tak jela na kole. A pak jsem ještě jednu potkala v Thajsku. Ta jela s brašnami a přívěsem. Je to až s podivem. Přestože máme v Evropě vysokou úroveň emancipace, tak ta do dálkového cestování vůbec nepronikla. Ženy se vydávají pouze na kratší samostatné výlety. Je jasné, že hlavním problémem je bezpečnost a jejich obavy o ni. Ale já jsem se rozhodla, že svoje obavy nechám promlouvat do toho, kam se na kole vydám, minimálně.
Vaši rodiče neměli auto, je to obvyklé v Holandsku? Respektive jaký postoj nebo názor měli na automobilovou dopravu?
Tak to jste mě rozesmála… Ne neměli, i když je Holandsko vyhlášené svou láskou k přepravování se do práce, do obchodu na kole, tak to běžné není. Zvláště pak u rodin s dětmi. Vyrůstala jsem v domě s matkou a starším bratrem. Moje matka nikdy neměla ráda auta, rychlost, hluk a zplodiny z aut. A nerozuměla tomu, proč by měla vlastnit auto. Naše město je celkem malé, aby se po něm dalo snadno jezdit na kole. Navíc hromadná doprava jezdí také do všech koutů, tak nač auto…?
Jízdu na kole jste ale jako dítě prý neměla příliš v oblibě, proč?
Domnívala jsem se, že je to nuda. Ještě jsem rozuměla využití kola pro přesun z bodu A do bodu B, ale když jsme o víkendu nebo o prázdninách vyrazili na pohodové vyjížďky, neviděla jsem v nich smysl. Tehdy jsem se ještě neuměla dívat kolem sebe, neuměla jsem si užívat přírody. Jako každé dítě jsem viděla smysl v nějaké akční aktivitě, a tu pro mě tehdy ježdění na kole nepředstavovalo.
Kdy a jak se tato nechuť k jízdě na kole zlomila a z jakého důvodu?
Když mi bylo osmnáct let, koupila jsem si staré silniční kolo. Myslím, že mě inspirovaly příběhy mého táty, který dříve závodil na silničce. Dalo mi to příležitost uniknout shonu studentského života. A když mi bylo devatenáct, požádala jsem svou matku, aby mi půjčila staré cestovní kolo na desetidenní turné po Německu. O možnosti cestovat na kolech jsem si byla vědoma z vyprávění svých rodičů. Především jejich cesta do Itálie mě velice zaujala. Díky tomuto jejich italskému putování jsem si spojovala dobrodružství a svobodu právě s jízdou na kole. Už první den, kdy jsem vyjížděla z domu své matky s naloženými brašnami, jsem cítila tu typickou svobodu, kterou nemůžete zažít nikdy jindy než při cestování na kole.
Kdy jste se vydala na svoji první dlouhou trasu a kam?
Po několika letních výletech v Evropě jsem se rozhodla vyjet na jiný kontinent. Bylo mi 24 a nikdy jsem nebyla mimo Evropu. Rozhodla jsem se pro jihovýchodní Asii, neboť ta se zdála jako dost bezpečné místo, kde začít. Jela jsem z Vietnamu do Indonésie a obě destinace jsem projezdila sama. Na tuto cestu jsem si ještě nevzala stan, protože jsem se ještě necítila na to kempovat na divoko. A věděla jsem, že každý večer bude snadné najít jednoduchý penzion. Bylo to občas velké dobrodružství, ale přímo na kole jsem se začala cítit sebejistě. Také na mě udělala dojem velmi odlišná kultura.
Co vás na tomto putování natolik uchvátilo, že jste se vydala do dalších zemí?
Svoji první větší cestu na jiný kontinent jsem zakončila v Nepálu, kde jsem strávila měsíc, a z toho jsem šla tří týdenní okruh kolem Annapurny. Pamatuji si, jak jsem letěla zpět domů a byla jsem prázdná a smutná. Když jsme vstoupili do holandského vzdušného prostoru, rozbrečela jsem se. Cítila jsem se, jako by mi někdo vzal svobodu. Těch šest měsíců jsem prožívala velmi intenzivně. Za tu dobu ze mě prožitky udělaly nejšťastnější Heru, jakou jsem kdy byla.
Během toho zpátečního letu jsem také přemýšlela, jestli ještě budu mít nějaké přátele, až se vrátím, nebo jestli se za mé nepřítomnosti dostali někam dál či jinam a já už nebudu součástí jejich běžného každodenního života. Naštěstí jsem zjistila, že tu přátele byli stále dál.
A tak jsem se vydala poznávat další odlišné kultury a také místa s panenskou přírodou. Ta stále hrají největší roli při výběru mé další destinace.
Objela jste 47 zemí, podle čeho si destinace vybíráte?
Teď je to už vlastně padesát jedna … Někdy projíždím země jen proto, že jsou na cestě do země, kterou chci skutečně navštívit. Dále si čtu příběhy jiných cestovatelů a zajímám se o to, kde se jim líbilo. Také si listuji v mapách a sleduji řeky, jezera, hory a především země, kde jsou menší cesty, a ne velké silnice.
Celý rozhovor najdete v elektronické nebo tištěné verzi.