zahraniční trasa Německo, Holandsko, Lucembursko, Belgie, Francie
Paříž jako odměna za pokoření Arden
text Radim Jebavý
foto autor a Tereza Vojtěchovská, Eliška Jebavá, Michal Vojtěchovský a Pavel Vojtěchovský
Scénář letního cykloputování byl původně úplně jiný. Těšil jsem se, že s dětmi navštívíme jih Moldavska, na hranicích Ukrajiny a Rumunska deltu Dunaje a zakončíme cestu koupáním v Černém moři. Ovšem únorový vpád vojsk Ruska na Ukrajinu plány zcela změnil. Jako náhradní variantu jsem tedy zvolil cestu z německých Cách přes zalesněné Ardeny do Paříže k Eiffelovce. Při plánování jsem ovšem trochu podcenil náročnost ardenských kopců…
Hledání kamarádky
Aby se výprava vůbec mohla uskutečnit, musel jsem čtrnáctileté dceři Elišce najít na cestu kamarádku. Sama s tátou by v tomto věku už nejela. Loni jsme došlapali k Baltu spolu s parťákem Davidem a jeho o rok starším synem Ondrou. Eli mi ale řekla, že letos pojede jedině s kámoškou. Takže jsem oslovil Pavla a jeho 16letou dceru Terku, se kterými se roky dobře známe. Byl jsem potěšen, že se jim oběma nápad zalíbil. Nikdy na podobné akci nebyli, takže byli úplnými nováčky. Dokonce o účast na výpravě projevil zájem i Terčin starší bratr Michal. Velké dobrodružství pořádně nalákalo všechny tři. Ještě před odjezdem mi volala jejich trochu nervózní mamka a ptala se mě: „A kde budete spát, kde se budete mýt a prát?“ „Reni, neboj, kolem naší naplánované trasy je spousta vodních toků a kempů, takže o hygienu bude dobře postaráno. Dokonce vezu i polní sprchu!“ snažil jsem se ji uklidnit. Pavel kvůli výpravě pořídil sobě i synovi nová kola včetně potřebného vybavení. Na moji radu nepodcenili ani tréninkové výšlapy s bicykly zatíženými taškami, a proto jsme mohli v první polovině července vyrazit všichni společně s plně naloženým autem až k našemu startovnímu bodu na západě Německa.
Co se před výjezdem odehrávalo v hlavách našich nováčků a co rozhodlo, že se vydali na cestu do neznáma?
Terka – Bála jsem se, že budu pomalá a že budu zdržovat. Nejvíce mě těšila představa, jak jedu na svém kole po Paříži.
Michal – Přemýšlel jsem, jestli je to těžké, jestli tu dlouhou cestu vůbec zvládnu. Moc jsem se těšil na jiné země, ve kterých jsem zatím nebyl. Nejvíce mě samozřejmě lákala Paříž a Eiffelovka.
Pavel – Mé rozhodnutí ovlivnilo více okolností. Potkal jsem lidi, kteří tráví život na kolech, a chtěl jsem si udělat svoji představu, jaké to je. Ti lidé mi přijdou veselí, svobodní a cítil jsem z nich radost. Líbila se mi i myšlenka poznání neznámých krajů. Byla to pro mě silná výzva. Šlo mi hlavně o přírodu a doposud nepoznanou zkušenost. Také jsem chtěl být doprovod svých dětí.
První kilometry a zajímavá hranice
Auto necháváme v malé vesnici Breinig patnáct kilometrů před historickým německým městem Cáchy. Po hodině montování a připevňování všech tašek a věcí konečně můžeme šlápnout do pedálů. Začínáme pozvolna po cyklostezkách vedoucích po okraji silnic a mezi poli. Cesta vede jen po lehce zvlněné krajině, což je na začátek příjemné.
Stojíme u významné katedrály uprostřed města Aachen, které se v češtině nazývá Cáchy. Ve středověku sem přijížděli zvolení králové Svaté říše římské, mimo jiné i náš král Karel IV., aby se zde nechali slavnostně korunovat. Památka je i na seznamu UNESCO. Za zmínku rozhodně stojí i pozoruhodná historická radnice na vedlejším náměstí Marktplatz. Hned za městem leží hranice se sousedním Nizozemskem. Žádnou ceduli, že jsme přejeli hraniční čáru, vůbec nikde nevidíme. Jen poznávací značky na autech mají místo písmene D nyní většinou žluté NL. U města Vaal zatáčíme na kruhovém objezdu ostře vlevo a začínáme stoupat snad do jediného většího kopce v této rovinaté zemi. Na první cyklistický den jsem naplánoval zdolání nejvýše položeného pevninského bodu Nizozemska Vaalserberg ve výšce 323 metrů nad mořem. Jedná se rovněž o turisticky zajímavé místo, neboť se tu střetávají hranice rovnou tří zemí – Nizozemí, Německa a Belgie. O fotku u hraničního patníku rozděleného na tři strany je tady tudíž velký zájem. Dětem dopřáváme chvíli oddechu a vrcholovou zmrzlinu. Po ní mizíme na belgickou stranu do zelených lesů v podhůří Arden.
Některé cyklostezky vedly kolem starých viaduktů
Ardeny – zelená krása a zkouška vůle
Po včerejším spaní pod hvězdami nám další noc vychází opět do přírody. V podvečer se za městem Eupen zakousáváme do strmějšího stoupání vedoucího smíšeným lesem. „Dneska už stačí!“ přímo žadoní naše dcerky. „Už jen pár minut a dojedeme na rovinku i k vodě, kde určitě najdeme plácek pro stany,“ motivujeme je ještě chvíli šlapat. Závěrečný kopcovitý kilometr dojíždějí z posledních sil. „Jsme v cíli dnešní etapy!“ prohlašuju za chvíli u malého altánku.
Všechny tři děti odkládají kola a padají s velkou úlevou na lavice. „Holky, hlídejte chvíli věci, půjdeme vám nabrat vodu do polní sprchy!“ sdělujeme jim a odcházíme k nedalekému jezeru Gileppe. Jedná se o zdroj pitné vody, proto se zde koupat nedá, ovšem nabrat trochu vody tu zakázáno není. Po základní očistě si dopřáváme příjem energie v podobě polévky z bujonu, k tomu přidáváme nudle a červenou čočku. Jako druhý chod se servíruje osvědčená rýže s tuňákem a kečupem. Hlad je u všech obrovský. Za pár minut není po jídle ani památky.
Sotva se umyjí ešusy, tak všichni v mžiku odpadají únavou. Po dlouhém a hlubokém spánku a snídani je potřebná energie zpět. „Prvních pár rozcvičovacích kilometrů pošlapeme na pohodu po rovině a pak zase začne kopec,“ informuji všechny dopředu o náročnější první části dnešní etapy. Sedáme na kola a brzy opět přehazujeme na lehčí převody. Šplhání na další nejvyšší vrchol evropské země dává dětem slušně zabrat. „Víte, co to znamená komfortní zóna?“ ptám se všech tří dětí v průběhu stoupání, abych jim zaměstnal hlavy jinou myšlenkou než šlapáním do strmého krpálu. Po jejich neurčité odpovědi stručně vysvětluji: „Tam, kde druhým začne příjemný pocit při zátěži končit a ucítí bolest, vám bude stále ještě příjemně. Tudíž budete odolnější a vydržíte víc. Kopce doma vám najednou připadnou nějaké menší a víc v pohodě!“
V závěrečné části stoupání nás zdviženým palcem zdraví hned několik projíždějících řidičů, což zejména holky příjemně motivuje k nepřetržitému šlapání až na vrchol. Náš výškoměr se zastavuje na 700 metrech. Stojíme na nejvyšším bodě Belgie i celých Arden Signal de Botrange.
Je úsměvné, že Belgičané si svůj nejvyšší bod země uměle o sedm metrů zvedli, aby těch rovných sedm stovek dosáhli. „Krajina je tu moc pěkná, plná květů. Připomíná mi trochu Jizerky!“ sděluji svůj pocit z nedaleké vyhlídky do okolí. Všichni s plnou pusou dobrot jen přikyvují. Po pár vrcholových fotografiích se chystáme k odjezdu. „Zastavte!“ volám na ostatní těsně před klesáním. „Tuhle značku si musím vyfotit!“ Zrovna jsme totiž minuli ceduli s upozorněním na výskyt běžkařů v okolí vozovky. „V Belgii bych takovéto značení u silnice opravdu nečekal,“ povídám s úsměvem.
Hned vedle je běžecký areál a lyžařský resort zaslíbený tomuto bílému zimnímu sportu. Nyní je to ráj spíše pro cyklisty a ještě více pro elektrocyklisty nebo pro terénní elektrokoloběžky. „Místním se asi nechce moc šlapat,“ dodává Pavel, když pozorujeme, že klasických kol bez přidaného pohonu je v kopcích minimum. Opouštíme nejvyšší vrchol, ale zdaleka ne Ardeny. Ty se táhnou až na sever Lucemburska a Francie. Proto nás kopce budou doprovázet skoro celý týden.
Jaký byl pocit z prvních dnů na kole?
Terka – Pocit byl strašný! Na úplný konec úvodního dne, když už jsem nemohla, jsme jeli na nejvyšší kopec. Nejvyšší bod Nizozemí byl proti tomu nakonec v pohodě. Nebyla jsem zvyklá se pohybovat tak dlouho na kole. Od druhého dne ale jízda byla už fajn.
Eli – Byla jsem moc ráda, že tam bude se mnou Terka. Bez ní bych totiž nejela. Na konci prvního dne jsem chtěla tátu zabít, protože když už jsem byla dost unavená, přišlo brutální stoupání.
Michal – První den jsem měl za celou dobu největší hlad. Nebyly tam ani moc kopce, byla to vcelku pohoda, jen poslední část byla náročná. Celý den jsem myslel na jídlo, že se večer pořádně nadlábnu. Čekal jsem, že celkově jízda se zátěží bude horší, ovšem nakonec to šlo, i když do kopce jsem náklad slušně cítil.
První noc v Ardenách
Lucembursko – zajímavá, ovšem značně kopcovitá zemička
Díky teplému počasí rádi ukončujeme dnešní horskou etapu v příjemném kempu za městem Sankt Vith. Kemp má i menší plavecký bazén, což je hlavně pro holky skvělý moment projevit se stále ještě jako hravé děti. Před chvílí si stěžovaly na únavu, ale voda působí jako životabudič. Do vody skáčou snad na sto způsobů. Uprostřed kempu je i ohrada s malými kůzlátky, takže do večera mají o zábavu postaráno.
Další trasu vedeme pár hodin po příjemné cyklostezce, která v minulém století sloužila jako železnice. Na jejím konci nás čeká další stát – Lucembursko. Sladké maliny rostoucí u cesty nás příjemně zdržely kousek před hraniční cedulí. „Holky, už pojeďte!“ musíme je s Pavlem od ovocné svačinky odhánět, abychom se posunuli dál. Máme sotva ujetý jeden kilometr po nové zemi a už hlásím: „Stojíme na nejvyšším bodě Lucemburska!“
V Belgii a Nizozemí byly nejvyšší vrcholy turisticky atraktivními místy, zde ale mají jen na úzké silnici sprejem napsaný název kopce. Nic víc! Kolem jsou pouze pole a liduprázdno. Z 560 metrů vysokého bodu označeného jako Kneiff sjíždíme postupně k prvním lucemburským vesnicím. „To je hrášek!“ vykřikne z ničeho nic Eli u dalšího pole. V tu ránu se všichni vrháme na další ochutnávku přírodních dobrot. Bereme si i trochu do zásoby na polévku, aby nám zpestřil večeři.
Sice jsme postupně sjeli pár výškových metrů níž, ovšem kopce jsou tu nějak strmější, a tudíž více vyčerpávající. Polední odpočinek trávíme v malebném městě Clervaux. Jeho katedrála z 15. století a románský kostel ozdobený vlajkami jsou velmi pohledné. A nad těmito památkami se nad městem ještě tyčí benediktinský klášter Abbaye Saint-Maurice, který mi velmi připomíná náš hrad Bouzov. „Tam nahoru nepojedeme, že ne?“ ptá se Terka při přežvykování svačiny v podobě ovoce z místního obchodu. „Myslím, že ne, ale ještě se po jídle s tvým taťkou podíváme na další směr,“ uklidňuji na chvíli všechny tři děti.
„Lucembursko je první evropskou zemí, která má veřejnou dopravu zdarma,“ povídám během odpočinku zajímavost, kterou jsem si před cestou o rodišti Jana Lucemburského nastudoval. „Tak proč se tu trápíme jízdou na kolech?“ reagují shodně holčiny. „Naše trasa prťavou zemi jen lehce protíná. Zítra jsme zase zpět v Belgii,“ odpovídám.
S naplněným žaludkem promýšlíme s Pavlem další směr. Když si k tomu zkontrolujeme i výškové metry, tak nás cesta vede kolem věží kláštera. „Nééé, to nééé!“ protestují obě děvčata naštvaně. Michal jen smutně koulí očima a odevzdaně kroutí hlavou. Snažíme se jim vysvětlit, že si sice na chvíli dají do těla, ale pak už bude cesta příjemnější. Šlapeme hodinu způsobem cik cak až k branám kláštera. „Odtud je pohled na věže hezčí než zespodu, že?“ povídám statečným cyklistům již na vrcholu stoupání. Na můj humor nejsou nyní úplně naladění a úsměv na rtech jim jaksi chybí. Navíc jsem v kopci zaslechl, jak Pavel hlasitě vytýkal naštvanému Michalovi jízdu příliš blízko krajnice. V serpentinách totiž na ně navazovaly velmi strmé a nebezpečně vyhlížející srázy. Abych trochu zlepšil náladu v týmu, zkouším vybalit jeden osvědčený vtip. Naštěstí zabírá, a tak další zvlněné kilometry s minimálním provozem již šlapeme až do dalšího kempu v lepší náladě.
Turistická atrakce – hraniční bod tří zemí – Nizozemí, Německa a Belgie Vaalserberg
Rozloučení s Ardenami
Včera večer v malém sympatickém městečku u belgických hranic Harlange jsme se domluvili, že se pokusíme ráno vyjet dříve než doposud. Zatím se nám to nepodařilo ani jednou před půl jedenáctou. Dnes se skoro o hodinu zlepšujeme! Po velmi chutné a vydatné snídani balíme do brašny klasické bagety a frčíme přes hory a doly zpět do Belgie. Když vidím, jak jsou kopce strmé, kde Eli některé úseky kolo tlačí a u toho fňuká, že ji bolí kolena, tak bych se moc divil, kdyby za rok se mnou na podobnou akci ještě znovu vyrazila.
„Jestli večer dojedeme do Bouillone, tak dostanete všichni jako odměnu zmrzlinu!“ snažíme se s Pavlem motivovat děti vidinou pěkného konce dnešní poslední ardenské etapy. Abychom neměli jízdu moc rozkouskovanou, přes den žádné jídlo nevaříme. Tlačíme do sebe, co koupíme po cestě nebo co nám sladkého zůstává ze zásob z domova. To je taky důvod, proč jsou každý večer ešusy dokonale vylízané. Pravidlo, že hlad je nejlepší kuchař, tady platí na tisíciprocentně!
Vedro je dnes citelně větší a úmornější. Navíc postupně ubývá stromů u cesty, odpoledne už všichni toužíme po ochlazení. Další úsek vedeme po zajímavé a rovné cyklostezce, která dříve sloužila jako železnice. Pražce jsou pryč, rovná plocha mezi stromy je pokryta udusaným štěrkem. V mapě je označená jako pré RAVeL L163. Mezi městy Sibret a Libramont-Chevigny půl dne nepotkáváme jiného cyklistu. U cesty dokonce zůstala stará nástupiště a nádražní budovy, takže si připadáme jako cyklistický vláček.
V podvečer jsme na dohled vytyčeného cíle. Řeka La Semois protékající městem Bouillon funguje jako živá voda! Blbneme v příjemné na pocit i teplé vodě několik desítek minut. „Bonne journée!“ zdraví vesele Pavel vodáky plující kolem nás. Vodní tok se totiž v údolí neustále kroutí jako had, a tak k pohodovému splutí řeka přímo vybízí. Všichni společně pociťujeme příjemný vítězný pocit z dosažení dnešního cíle. „A teď hurá na slíbenou zmrzku!“ volají děti.
Sedíme v cukrárně s výhledem na řeku La Semonis a vychutnáváme si každý tu svoji oblíbenou příchuť. Sice někteří z nás nakrátko při brutálním stoupání do kempu ležícího nad městem, kde děti kola i těžko tlačí, o vítězný pocit přicházejí, ovšem v kempu je nám opět fajn. Definitivní rozloučení s ardenskými kopci nastává až na francouzské straně u města Sedan. To je pěkně vyzdobené národními vlajkami a barevnými květinami. Zřejmě se pohybujeme v místech, kde se minulý týden prohnala slavná Tour de France.
Co se ti vybaví, když se řekne slovo Ardeny?
Terka – Strašná věc. Nerada na to vzpomínám, jak jsme jeli nahoru a zase dolů zbytečně, protože, co jsme nastoupali, to jsme pak zase za chvíli sjeli. V Belgii ale byla pěkná příroda, překvapil mě i malý provoz.
Eli – Hlavně Belgie s vysokými kopci, lyžařský areál, hodně zeleně a minimum lidí.
Michal – Kopce, lesy, koupání v řece La Semonis ve městě Bouillon ležící sevřené v údolí. Taky veliká rychlost jízdy z kopce po pracném vyšlapání nahoru.
Lucemburský Bouzov ve městě Clervaux leží na vrcholu strmého stoupání.