Zlaté návrší a Labská louka

Už staří latiníci v čele s Tacitem psali o řece Albis, pramenící daleko na severu ve Vandalských horách; zprávy o ní přinesli římští legionáři, mašírující za Caesarových časů celou Evropou. Malou přesmyčkou z ní naši slovanští předkové udělali dobře známé Labe a z Vandalských hor se vyklubaly Krkonoše, jen ten pramen se po nich trochu stěhoval, než se v roce 1684 rozhodl královéhradecký biskup Jan z Talmberka vysvětit coby jediný a pravý pramen naší nejdelší řeky ten už pohany uctívaný na Labské louce.

Text a foto Vladimír Pustina

Byla to tenkrát velká sláva, když pan biskup vyrazil v půlce září do hor v čele velkolepé výpravy, čítající pětačtyřicet rychtářů, konšelů a vrchnostenských úředníků z celého Podkrkonoší. Kromě koní a lokajů byl v průvodu zařazen též jeden velbloud, nesoucí na hřbetě těžký biskupův stan i s prelátem uvnitř. Korábu pouště se ale v horách pramálo líbilo, teskně vzpomínal na veselé mládí v tureckých službách, v půli cesty padl vysílením a v nesení pana biskupa k pramenu se pak střídalo pár poddaných, které na pouť prozíravě přibrali. Pro naši cestu na Labskou louku během putování kolem vlasti byla tahle tragédie nešťastného zvířete výzvou dokázat si, že v horách vydržíme víc než velbloudi.

Ani dvojí svěcení nedokázalo pramen Labe zbavit pohanského uctívání

Z pupíku Krkonoš na Medvědín

Nejproslulejší z horských středisek Krkonoš, město malebně rozložené na břehu Labe v samém srdci hor, přišlo ke svému jménu vlastně omylem. Obyvatelé Svatého Petra zatoužili po vlastním kostele, i zaslali císaři do Vídně poníženou supliku se žádostí o povolení stavby, již sepsali ve mlýně významné místní rodiny Špindlerů, což na konci listu neopomněli uvést. V císařské kanceláři to trochu popletli, žádost sice vyřídili kladně, ale obratem poslali povolení postavit kostel ve Špindlerově Mlýně. A protože císaři se neodporuje, nové jméno už centrální části obce zůstalo.

Přes noc jsme tu obnovili síly po první půli přejezdu hor, nejnavštěvovanější turistické středisko Krkonoš není jen oblíbeným rejdištěm pražských nabobů, najde se tu i dost penzionů a hospůdek s přijatelnými cenami pro prostý lid, a pro ty nejskromnější kemp přímo na břehu Labe, jen kousek od centra. Brzy po ránu jsme odtud vyráželi do hor, odbýt si nejhorší dřinu hned na začátku. Nevím, kudy přesně putoval k pramenu Labe pan biskup, ale pokud pod ním padl velbloud, muselo to být na Vodovodní cestě, kterou se surově vydává vzhůru i páteřní krkonošská cyklotrasa 1A. Drsné a strmé stoupání na Horní Mísečky se dá trochu zjemnit paralelní trasou úbočím Medvědína, tam je ale trápení zase třikrát delší. Úplně bez námahy se nahoru dostanete i s kolem lanovkou na Medvědín, jenže na hřebenovku se stejně s kolem nesmí, od horní stanice musíte zase sjet do jedné z prvních serpentin Masarykovy silnice a znovu se škrábat vzhůru na Zlaté návrší, poměr investice a zisku tak příliš příznivě nevychází.

Jediný krkonošský huňáč je k vidění na Medvědíně

Po stopách synů hor

Z Horních Míseček jsme časem měli pokračovat objezdem Kozelského hřebene na Dvoračky a do Harrachova, předtím nás ale čekal hlavní cíl dne, výšlap k Labské boudě. Pro cyklisty je to obousměrné putování stejnou cestou tam a zase zpátky, ale výhledově asi to nejkrásnější, co se dá v Krkonoších zažít. Tedy pokud vás nezastihne hančovina, jak se tady nahoře už zlidověle říká počasí víc než hanebnému. Původ má tenhle termín v tragickém příběhu z března 1913, kdy po náhlé a nečekané změně počasí ve vánici zabloudil a na podchlazení zemřel lyžařský mistr Bohumil Hanč i jeho přítel Václav Vrbata, který se ho vydal hledat. Hanč doplatil na mezinárodních závodech v běhu na lyžích na to, že jel v čele daleko před ostatními a nevěděl, že byla soutěž pro extrémní zhoršení počasí předčasně ukončena.

Příběh o přátelství a statečnosti byl i zfilmován pod názvem Synové hor; v jeho skutečných kulisách jsme se pohybovali od chvíle, kdy se před námi za poslední serpentinou cesty do nebe objevila Vrbatova bouda. Horská Masarykova silnice, dlážděná žulovými kostkami, byla postavena za první republiky pro potřeby budování pohraničního opevnění v oblasti Labské louky a dobře slouží dodnes. Horší je to s Vrbatovou boudou, která po poslední rekonstrukci nápadně zošklivěla, navíc má stejné majitele jako její větší sestry u obou pramenů Labe, takže v ní za hodně peněz nečekejte moc muziky. Jen kousek za poměrně mladou boudou se vypíná nízký vršek, kde Václav Vrbata obětoval život ve snaze zachránit přítele Hanče, jejich tragický osud připomíná mohyla, postavená v roce 1925. Od ní je i úžasný rozhled prakticky na celé Krkonoše, po ruce je tu Kotel, pod ním Pančavská a Labská louka, naproti Vysoké Kolo a Labský štít nad Sněžnými jámami, od kterých se za Sedmidolím táhne celý hraniční hřeben s do mraků čnící konturou Sněžky.

Mohyla Hanče a Vrbaty na Zlatém návrší

Prameny a vodopády

Rychlý sjezd silničkou směřující k Labské boudě nabízel další a další výhledy, napravo se otvíral hluboký kaňon Labského dolu, vlevo za Pančavskou loukou zase k Harrachovu se táhnoucí údolí Mumlavy, pramenící v mokřinách Navorské louky pod Sokolníkem. Voda z Pančavského rašeliniště se řítí do Labského dolu naším nejvyšším vodopádem, pod ním se ve skalní stěně skrývá pověstmi opředená jeskyně Krakonošovy pokladnice. K Pančavskému vodopádu jsme se podívali krátkou pěší odbočkou z poslední zatáčky před Labskou boudou, opačným směrem to od ní bylo jen pár kroků k menšímu Labskému vodopádu. Třetím snadno dosažitelným cílem od Labské boudy, kde cyklotrasa končí, je samotný pramen Labe, tedy místo, odkud Jan z Talenberka před samotným svěcením pracně vykázal všechny démony a zlé duchy. Dnes je pramen pro oči turistů patřičně zušlechtěný, studánka sevřená skruží plná grošíků různého původu, za ní vzorně vyrovnaná galerie znaků měst, ležících po celé délce Labe cestou k moři. Dřevěná alegorie řeky v podobě ležící pohanské žínky s vyšpuleným zadečkem by asi pana biskupa moc nenadchla, nejspíš by znovu začal zažehnávat pekelná mámení. Dobře se tu na kládě svačí, ale skutečný pramen, a nejspíš ne jeden, je v podmáčené louce o trochu výš.

Pančava se řítí do Labského dolu naším nejvyšším vodopádem

Dvoračky a Ručičky

Historie Labské boudy se počíná rokem 1830, kdy si zde podnikavá Krkonošanka, známá pod přízviskem Bledá, postavila dřevěný přístřešek a pod ním prodávala znaveným poutníkům kořalku a kozí sýry. Prý s docela drsnou vysokohorskou přirážkou, kterážto tradice se tu dodržuje dodnes, i když už sem v nůši na zádech nikdo proviant netahá. Postupně se na atraktivním místě objevil ubytovací hostinec a na sklonku 19. století nechal hrabě Jan Harrach postavit skutečnou horskou boudu. Ta za záhadných okolností v roce 1965 vyhořela a nahradil ji dnešní kontroverzní hotel, asi jediná stavba u nás, jež má vchod zvenčí v nejvyšším patře.

Na Voseckou boudu je to od Labiny pár kilometrů, na kole se ale musí stejnou cestou zpátky až na Horní Mísečky, odkud sice vede vrstevnicová cesta na Dvoračky, ale i ta je cyklistům zapovězena, v zimě tu padají laviny a po zbytek roku pěší turisté přes kořeny a balvany. Byli jsme zase zpátky na krkonošské cyklomagistrále, postupně jsme čím dál víc ztráceli výšku a zase ji pracně získávali objezdem Kozelského hřebene. Nejkrutější byl poslední kilometr před Dvoračkami, kde se doporučuje vést kolo i z kopce, s jazyky na dresech jsme tu nabrali posledních sto výškových metrů a pak už si užívali zasloužené relaxace na vyhlídkové terase nedávno zrekonstruované horské boudy. V hlubokém údolí pod námi se slunce odráželo na střechách Rokytnice, nad námi se vypínala Lysá hora a Kotel a v dáli za Čertovou plání jsme na západě poprvé zahlédli charakteristický kužel Ještědu, předvěst blížícího se konce Krakonošova království.

Poslední pohled na Kotel cestou zpátky na Mísečky

Na šestiprsté rozcestí Ručiček jsme to měli hezky z kopce, a mohlo to tak být až na kdysi zlatonosné harrachovské Rýžoviště, my ale chtěli jet co nejblíž hranic, vybrali jsme si tedy pracnější Kládovou cestu kolem Plešivce. Podruhé jsme rychlým sjezdem do Harrachova pohrdli údolím Mumlavy a na Krakonošově snídani zahnuli znovu do kopců. Z rozcestí Na Pastvině se dá ještě vyjet k Vosecké boudě a od ní pěšky zaběhnout za dalším úžasným výhledem, tentokrát už na polskou stranu ze Sviňského sedla, kterýžto název má zřejmě původ v zákeřnostech zdejšího počasí, Poláci průsmyku říkají Mokrá Přelez.

Zpátky u Mumlavy

Náš tým zahnul pod Voseckou boudou na Terex-Janouškovu cestu, kličkující kolem hraničních hor a vzornou sinusovkou oscilující nahoru a dolů z tisícimetrové vrstevnice. Chvílemi se pod námi otvíraly výhledy do hlubokého údolí Mumlavy, než pod protější Čertovou horou vykoukly první domky a můstky Harrachova. Za Mrtvým vrchem Terexka konečně klesá do Novosvětského průsmyku, někdejší císařskou silnici do Pruska jsme přejeli kousek před bývalou celnicí a ke kempu na okraji Harrachova přijeli po červeně značené Staré celní cestě.

Celá Terex-Janouškova cesta je hladce vyasfaltovaná

Městu sklářů a skokanů, kde i kostel má zvon ze skla, jsme se prozatím vyhnuli, podjezdkem se protáhli pod silničním obchvatem a Harrachovou cestou dojeli k Mumlavskému vodopádu. Ten sice není z nejvyšších, měří pouhých osm metrů, ale patří k nejvyhledávanějším výletním cílům v Krkonoších, nejen pro svůj romantický půvab, ale možná i proto, že je tak hezky po ruce, pouhý kilometr od centrálního harrachovského parkoviště. Lávkou přes něj jsme do města konečně vjeli i my, těšíce se na zasloužený odpočinek. Ten ovšem není určen těm, kdo chtějí ještě zpátky do Špindlerova Mlýna.

Nášup kolem dokola

Jednou z možností tvorby okruhu je do Harrachova vůbec nedojet, užít si pouze i tak dost náročného výšlapu k Labské boudě, při návratu z Horních Míseček použít krkonošskou cyklotrasu č. 12 do Třídomí, tam ji vyměnit za č. 11 a cestou nad Labským dolem a přehradou se vrátit přes Bedřichov do Špindlu; Dvoračky, Mumlavu a Voseckou boudu si tak necháte na jindy, se základnou v Harrachově.

Druhá, podstatně náročnější možnost je ušetřit čas a síly sjezdem do Harrachova přímo z Ručiček, z Rýžoviště objet město do Novosvětského průsmyku a ve Szklarske Porebě se napojit na polskou, dobře značenou podkrkonošskou cyklotrasu ER-2. Tu opustíte až v Przesiece, trochu se zapotíte na rychle stoupající asfaltové Droze sudecké a jste zase doma, u Špindlerovy boudy, před sebou už jen úžasný sjezd k soutoku Labí a do Špindlu. Když zalistujete staršími čísly Cykloturistiky, najdete podrobný popis téhle trasy ve dvojčísle 7–8 ročníku 2005.

Praktické informace

Odkaz na trasu, kde je možné stáhnout i gpx soubor: https://mapy.cz/s/buveharuve

Délka trasy: Základní trasa je dlouhá 60 km, převýšení 2010 m. Pokud si dopřejete zkratku z Ručiček a návrat Polskem, protáhne se trasa na 90 km a k převýšení přibude další téměř tisícovka výšlapem na Špindlerovku. Ale zase se párkrát moc hezky svezete z kopce. Kola to zvládnou treková i horská.

Doporučené mapy: SHOCart 1 : 60 000, č. 104 – Krkonoše; KČT 1 : 100 000, cyklo č. 8 – Jizerské hory a Krkonoše; Nakladatelství Rosy1 : 25 000, Krkonoše od západu k východu

Občerstvení si na trase: Na boudách Vrbatově a Labské, případně Vosecké, na Dvoračkách, malý kiosek je i na Ručičkách. Borcům vracejícím se přes Polsko poskytne první pomoc Špindlerova bouda.

Zajímavosti na trase: Vodopády Pančavský, Labský a Mumlavský, mohyla Hanče a Vrbaty, pramen Labe a celou cestu jedna vyhlídka za druhou

Doprava:

vlakem – mezi Prahou a Hradcem Králové jezdí rychlíky v hodinovém taktu, v Chlumci nad Cidlinou se přesedá na spěšné vlaky do Kunčic nad Labem, odkud je to motoráčkem nebo vlastní silou 4 km do Vrchlabí. Pak už nezbývá než sednout na kolo a silnicí podél Labe jste za chvíli ve Špindlu. Z harrachovského nádraží na Mýtinách jezdí i přímé vlaky do Prahy s přepravou kol, u většiny spojů se ale v Tanvaldu přestupuje. Oblíbeným zpestřením cestování jsou na téhle jednokolejné trati časté výluky; autem – z Hradce Králové od D11 na Jaroměř a Trutnov a přes Vrchlabí do Špindlerova Mlýna. Od Prahy se jezdí po D10 k Mladé Boleslavi, pak na Jičín, Starou Paku a Vrchlabí.