Z Ostrova na krušnohorskou magistrálu

Vrcholové partie Krušných hor se většinou moc velehorsky netváří, zvedají se sice z české kotliny strmými svahy, ale do Saska klesají jen pozvolna. Na hraničním hřebenu mají povrch zarovnaný a jednotvárnost putování tu přerušují jen občas nenáročné výšlapy na osamělé vrcholky, tvořené suky tvrdších hornin. Jak jste vysoko, vám místy připomenou daleké vyhlídky k jihu, do hlubokého údolí řeky Bíliny s krátery povrchových dolů, jezery zatopených lomů a čmoudícími komíny elektráren, ale i na protější hradbu Českého středohoří.

Text a foto Vladimír Pustina

K Nakléřovskému průsmyku, za nímž na východě Krušné hory začínají, jsme se při našem putování kolem vlasti teprve blížili, zatím nás ještě obklopovaly pohádkové věže Labských pískovců. Tiské stěny v nich patří sice k našim nejkrásnějším skalním městům, ale trochu komorněji laděné Ostrovské skály v jejich sousedství lákají více jako oáza klidu a pohody, drsnou romantiku divokých skal a roklí tady zjemňují louky a rybníky. U jednoho z nich jsme v kempu přenocovali a ráno se vydali na malou okružní jízdu Saskem.

Z Ostrova nad Ostrov

Největší evropskou pevnost Königstein vybudovali Sasíci na stolové hoře vysoko nad Labem, na místě starého přemyslovského hradu, poprvé písemně zmiňovaného v roce 1233, za časů prvního krále Václava, kdy tady České království sahalo daleko na sever. Jméno tehdejšího purkrabího Gebharda von Steina ale dávalo tušit, že to nebude navěky, už na hranicích mezi Čechami a Saskem, určených v roce 1459 smlouvou v Chebu, byl Königstein hraničním přechodem, zatímco dnes je to na něj od nás už námět na celodenní cyklovýlet. Tak daleko ale naše ambice ten den nesahaly, cestu do Krušných hor jsme zahájili jen malým okruhem do Bielagrundu.

Grenzplatte je úžasná vyhlídková plošina přímo na hranicích nad Ostrovem

Asfalt úzké silničky, nořící se na konci Ostrova do lesa, se hned za hranicí mění v kamenitou hrabanku, rozvážně klesající podél potoka Ostrovská Bělá, tady už křtěného po německu Biela. Údolí lemují bizarní skalní jehly a útvary, v celém Bielatalu se najde přes dvě stě horolezeckých vrcholů různých výšek a stupňů obtížnosti, nejznámější jsou asi Herkulovy sloupy u Ottomühle. Tam jsme ale už nedojeli, kolem Grosser Schaftwaldu jsme se otočili zpátky a znovu stoupali do kopců, na úžasnou skalní vyhlídku Grenzplatte. Přímo pod sebou jsme měli Ostrov, s leteckým pohledem na jeho pískovcové věže i hrázděná stavení. Po jedenácti odšlapaných kilometrech jsme tak byli prakticky na stejném místě jako ráno, jen o něco výše.

Tisá a její skalní město

Z Grenzplatte jsme lehce kličkovali, lavírujíce mezi pěším značením a cyklotrasami, ale celkem snadno jsme pronikli hraničním hvozdem k našemu rozcestí Nad Rájcem, odkud nás už spolehlivě vedla žlutá značka cestou pod Volskými kameny, s občasnými vyhlídkami na severní část Tiských stěn. Na silnici jsme vyjeli přímo u turistické chaty, kousek od vstupní brány na prohlídkovou trasu navzájem propojenými okruhy Malými i Velkými stěnami. Až do roku 1918 se do skalního bludiště vůbec nesmělo bez místního průvodce, dnes je vše pečlivě proznačené a zpřístupněné, za což ovšem u pokladny zaplatíte, tedy pokud sem za dlouhých letních dnů nedorazíte navečer, to pak snadno stihnete ještě za světla prohlídku zadarmo a bez tlačenice v těsných průlezech.

Na impozantní věže Ostrovských skal je nejlepší pohled z vyhlídky Grenzplatte

Doplňkovou atrakcí je sledování šplhajících i opačným směrem mířících horolezců, na které tu narazíte na každém kroku, své skály mají dokonce očíslované. Tiské stěny jsou považovány za nejkrásnější skalní město na naší straně Labských pískovců, rozmanitost a pestrost vysokých věží a roztodivných skalních útvarů patřičně vystihují jejich názvy, i když bezbřehá fantazie tvůrců často nutí k zamyšlení, třeba patří-li do Napoleonovy boty Sloní noha či Kuří nožky? Přimáčknutý krejčík nebo Hubený doktor zajisté nejsou problematičtí, ale co Sťatý major? Je pouze ovíněn, či skutečně bez hlavy, zatímco hned u pokladny je jedna volná, údajně Janusova.

Oblíbený průsmyk cizích nájezdníků

V Tisé jsme natrefili na značení cyklistické krušnohorské magistrály, žlutých tabulek s číslicí 23 jsme se drželi i na dolním okraji Petrovic, kde jsme si mohli zkrátit cestu do Krásného Lesa silničkou, překonávající novým mostkem nedávno dokončenou dálnici do Drážďan. Ale chtěli jsme do Nakléřovského průsmyku, kde se krystalický masiv Krušných hor noří pod pískovce Tiských stěn a dálnice se skrývá v dvoukilometrovém silničním tunelu Panenská, nejdelším u nás. V Petrovicích jsme si navíc dopřáli lehké občerstvení v chátrajícím TU 104, pohled do jeho kokpitu, silně připomínajícího pilotní kabiny bombardérů z válečných filmů, nebyl příliš optimistický, a tak nás potěšila informace, že oblíbený řetězec těchto restaurací má být inovován uzemněnými Boeingy 747, získanými lacino z druhé ruky.

Petrovická restaurace z vyřazeného „túčka“ je vybavena i originál pojízdnými schody

Někdejší obchodní stezku Nakléřovským sedlem s oblibou používali germánští nájezdníci k loupeživým výpadům do Čech, poprvé to zkusili pod vedením císaře Lothara III. v roce 1126, s patřičným výchovným výpraskem je tenkrát od nás hnal kníže Soběslav. Naposled se jim to povedlo před padesáti lety, kdy tudy vpadly jednotky Lidové armády NDR při srpnové okupaci neposlušného Československa, zatímco předtím, v květnu 1945, se tudy valily tanky Rudé armády vyhánět Němce z Prahy.

V Nakléřově jsme si prohlédli Kleistův pomník, připomínající boje s francouzskými sbory generála Vandamma, který tu v roce 1813 upadl do pruského zajetí a nepřímo tak zavinil Napoleonovu porážku v bitvě u Chlumce; na rozdíl od svého současného jmenovce z akčních filmů nebyl neporazitelný. Z věže kostela svatého Josefa v Nakléřově Napoleon údajně sledoval válečnou řež, ze sousední hospody U Napoleona je dnes pro změnu noční klub, kde si snadno uženete nějakou tu francouzskou nemoc. Další tři pomníky jsou k vidění pod kopcem v Chlumci, rakouské, ruské a pruské armády tam společnými silami rozmluvily císařskému Veličenstvu snahu podívat se při neslavném návratu z Ruska do Čech. Dolů jsme ovšem nejeli, bylo to mimo trasu, úplně nám stačila malá odbočka k vyhlídce na někdejší bojiště z Nakléřovské výšiny.

První vrcholy Krušných hor

Z Bohosudova jezdí na Komáří hůrku nejstarší a nejdelší sedačková lanovka v Čechách, my jsme ale tak hluboko naštěstí neklesli a na první z krušnohorských vrcholů, který se nám postavil do cesty, vyšlápli vlastními silami. Od Adolfova do Habartic, kde z celé vesnice zbyla jen opuštěná kasárna, to bylo pořád nahoru; z bývalé poštovní cesty mezi Saskem a Čechami jsme pak už přes rozlehlou Fojtovickou pláň viděli vrchol Komáří hůrky s charakteristickou věží hotelu, přestavěného ze zvonice ke svolávání horníků do díla. Hůrka je prošpikovaná štolami, v minulosti se tu těžily kovové rudy, staré časy připomíná muzejní expozice v kapli svatého Wolfganga, patrona horníků. Z terasy restaurace je daleký výhled do kraje, od Krkonoš přes České středohoří až po sopečný masiv Doupovských hor, tedy když je dobře vidět, což v Krušných horách nebývá moc často.

Silnicí od Fojtovic jsme pokračovali proti proudu potoka Mohelnice na Cínovecký hřbet, samotnému Cínovci, nechvalně proslulému frekventovaným hraničním přechodem, se krušnohorská magistrála opatrně vyhýbá, i když po otevření teplické dálnice se tu provoz dostzklidnil, leč asijských trhovců moc neubylo. Z Cínoveckých slatí jsme zahnuli k sousedům kolem rašeliniště se strašidelně znějícím názvem Georgenfelder Hochmoor, vzpomněl jsem si tu na psa baskervillského a naučnou stezku s vyhlídkovou věží raději vynechal, možná ale i proto, že spořiví Sasíci u vstupu vybírali. Cestou nalinkovanou jak podle pravítka až do mraků jsme vyjeli na 905 metrů vysoký Kahlenberg, Krušné hory se ten den předváděly svým typickým počasím, na pláních bylo pod nízkou oblohou ještě vidět, nahoře jsme se ale ponořili do husté mlhy a vyhlídku od horské chaty na kamenné moře a dál do Saska jsme museli odložit na jindy, poštěstilo se nám to až v zimě na běžkách.

Barokní kostel je jednou z mála zachovalých památek na Cínovci

Návrat na magistrálu

Lesní cestou, pojmenovanou tady Teichweg, jsme z Kahlenbergu sjeli do Zaunhausu, odkud nás červená značka přivedla k lávce přes hraniční Rašelinový potok. Proti proudu téhle horské bystřiny jsme se vrátili kousek zpátky a pak nahoru na hřeben, k širokému průseku krušnohorské magistrály. Její pohodlný asfalt se dá na pár kilometrů vyměnit za o něco drsnější povrch paralelní cesty přes vrchol Pramenáče, o čtyři metry vyššího než Kahlenberg, ale nám se znovu do mraků nechtělo. Obě cesty se opět sejdou u chaty Mikulášky, proslulé dobrou kuchyní a v zimě v létě praskající ve švech pod náporem hladových turistů, zatímco sousední Vitiška většinou zeje prázdnotou, její svérázný správce byl stoprocentně předobrazem hostinského z cimrmanovské Hospody Na Mýtince.

Bez mlhy se nám podařilo zastihnout Kahlenberg až v zimě na běžkách

Čekal nás poslední vrchol toho dne, přes nízké návrší jsme se přehoupli lesní cestou k silnici z Dubí na Moldavu, i když magistrála míří do téhož bodu po asfaltu, jenže při tom ztrácí výšku, kterou je pak třeba znovu pracně získávat. Jen o kousek dál odbočuje silnička na vrchol Bouřňáku, sice zdáli impozantně vyhlížejícího, leč svými osmi sty šedesáti devíti metry lehce podměrečného, takže se při jeho zdolání moc nezapotíte, nahoru se jede prakticky po rovině, jen lehce nakloněné. V zimě to nahoře díky sjezdovce a vlekům docela žije, ale po zbytek roku nic moc, hotel zavřený, vyhlídka na serpentiny silnice a oblouky horské železnice jen trochu z hrany sjezdovky – dlouho jsme se nezdrželi a chvátali zpátky.

Zavřený hotel jen dokresluje dnešní celkovou nepřitažlivost vrcholu Bouřňák

Kličkování na Moldavu

Z Bouřňáku se dá pro zpestření sjet k silniční odbočce i terénem po modré značce, na Moldavu jsme si pak místo pohodlného a rychlého asfaltu vybrali o něco drsnější variantu. Slepou silnicí jsme dojeli k nádraží v Novém Městě, osadě po válce zcela vylidněné, dnes fungující coby lyžařské a rekreační středisko. Terénem jsme odtud sklouzli na rozcestí Pod Vitiškou, nepříliš udržovanou lesní silničkou projeli močály Černých vod k Divoké Bystřici a znovu stoupali k přejezdu přes koleje horské dráhy, dříve hlavní trati do Saska, dnes fungující pouze o víkendech. Od něj to už bylo jen kousek k obrovské budově nádraží na Moldavě, nepoužívané a silně chátrající, na rozdíl od prosperujícího penzionu, krčícího se za ní, kde nás čekal další nocleh na naší pouti kolem vlasti.

Praktické informace

Odkaz na trasu, kde je možné stáhnout i gpx soubor: https://mapy.cz/s/norobuzuvo

Délka trasy: středně obtížná 75 km, převýšení 1490 m. Povrch snadno zvládnutelný na trekingovém kole, jede se většinou po asfaltu, jen některé lesní partie mají poněkud drsnější charakter.

Občerstvení na trase: Cestou si můžete dopřát občerstvení v Tisé, Petrovicích, Krásném Lese, Adolfově, na Komáří vížce, Cínovci a Kahlenbergu, v Mikulášce a Vitišce

Zajímavosti na trase: Ostrovské a Tiské skalní město, vyhlídka Grenzplatte, památníky na bitvu u Chlumce v Nakléřově, nejdelší silniční tunel u nás, kaple sv. Wolfganga s muzejní expozicí a vyhlídka ze zahrádky restaurace na Komáří vížce, kamenné moře a vyhlídka do Saska na Kahlenbergu

Doporučené mapy: SHOCart 1 : 60 000, č. 106 – Krušné hory a Mostecko; č. 107 – České středohoří; KČT 1 : 50 000, č. 6 – Krušné hory, Teplicko; č. 12 Národní parky České a Saské Švýcarsko

Doprava:

vlakem – Do Ostrova se vlakem nedostanete, ale z autobusového nádraží v Děčíně jezdí cyklobus linky 433 na Sněžník, odkud je to už kousek. Od dubna jezdí cyklobus o víkendech, přes prázdniny celý týden. Kompletní informace o provozu cyklobusů získáte na telefonu 412 709 550 nebo na stránkách DP města Děčína. Na Moldavu už opět jezdí o víkendech vlaky, ráno tam a odpoledne zpátky přímé spoje z Ústí nad Labem, s přepravou kol, Wi-Fi připojením, a dokonce oddílem první třídy.

autem – Do Ostrova odbočíte z D8 za tunelem Panenská na exitu 87 směr Petrovice a Tisá. Na Moldavu odbočíte z D8 na exitu 64 spojkou na „starou teplickou“, po ní dojedete do Dubí, zahnete na Hrob a před ním na horskou silnici na Moldavu. Pro tvorbu okruhů na obě strany je nejlepší v Dubí nezahýbat a dojet na Cínovec.