Roh hranic - Cykloturistika

Královecký průsmyk mezi Vraními horami a prvními výběžky Krkonoš býval v minulosti frekventovanou zemskou bránou české kotliny. Sirotčí vojska východočeských kališníků se tudy vydávala na slavné rejsy, loupeživé výpravy k sousedům, maskované za propagační jízdy kalicha; v opačném směru se tu zas valila do Čech pruská vojska o pár století později. Na Růžovém paloučku se loučil s vlastí Jan Amos Komenský a mnoho dalších pobělohorských exulantů; na kolech jsme do průsmyku nahlédli i my při putování kolem vlasti.

Text a foto Vladimír Pustina

Zatím nás ale od průsmyku ještě dělilo pár kopců a něco dobrodružných kilometrů, ráno jsme vyjížděli z kempu Bučnice a lesní cestou podél Metuje zamířili k bráně skalního města v Adršpachu. Tentokrát jsme tu ale odbočili na silnici a pískovcové věže si prohlédli uctivě zpovzdálí. Komu by to snad bylo málo, může se vydat krátkou, žlutě značenou odbočkou na vyhlídku z Křížového vrchu, odkud je skalní město jako na dlani.

Pod vrchol Krupné hory

Trutnovem projedete po cyklostezce jak po másle

Od skal se v Adršpachu odvíjí snad úplně všechno, i ve zdejším zámku najdete expozici o lezení, místním šplhavcům s ní pomohl Český horolezecký svaz. Naše cesta zatím naštěstí moc nestoupala, sledujíc koleje lokálky do Trutnova, ale něco nám říkalo, že tahle pohoda dlouho nevydrží. Změna přišla ve slibně znějícím Krčmově, který ale vyloženě zklamal, jediným osvěžením tu byla pastva pro oči v podobě památné lípy. Železná dráha nás u ní opustila ostrým obloukem, vyhýbajíc se kopcům kličkou daleko na jih; nás čekala zkratka sedlem mezi Hraničním hřbetem a Závorou.

Opět jsme se tu téměř dotkli polských hranic, někde těsně pod vrcholem sedmisetmetrové Krupné hory. Nahoru to šlo táhlými oblouky ztuha, ale v následujícím sjezdu jsme byli rádi, že nejedeme obráceně, brzdy nám hořely v serpentinách, za které by se nemusela stydět žádná slušná alpská silnice, jen jich bylo o trochu méně.

Spanilá jízda Polskem

Vyhlídka do kraje se poněkud netradičně nekonala na vršku, ale až v závěru sjezdu u Chvalče, kde se k nám z jihu vrátily koleje lokálky. Vesnice samotná se chlubí barokním kostelem svatého Jakuba Většího, postaveným počátkem 18. století na místě středověkého dřevěného svatostánku. Dají se tu i doplnit tekutiny v hostinci, což jsme po předchozím výšlapu uvítali, navíc byl před námi výpad do ciziny a nikdo netušil, co nás tam čeká.

Takhle idylicky začal u Petříkovic náš výpad do Polska

Ze sousedních Petříkovic by nás české silnice vedly hluboko do vnitrozemí, až k trutnovské elektrárně v Poříčí, a pak zase zpátky na sever, mapa ale nabízela zajímavou možnost protáhnout se sousedním polským výběžkem do cíle snadno a rychle, aspoň na papíře se to tak jevilo.

Nezaváhali jsme ani okamžik a jako naši předci za časů bratra Prokopa vyrazili na vlastní spanilou jízdu do Slezska. Neměli jsme nijak velké ambice, až k Baltu jsme rozhodně ve stopách nejproslulejší rejsy nechtěli, jen lesní silničkou kolem kamenného kostelíku svatého Michala dojet do Okrzeszyna a pak se probít širokým údolím pod horami zpátky do našeho Bečkova.

První jsme tedy nebyli

Vymyšlené to bylo moc pěkně, jen jsme netušili, že milá polňačka se kousek za polskou vsí rozdvojí, vlevo mizela v lese modře značená cesta, doprava pokračovala nepříliš důvěru budící kamenitá stezka. I náš tým se tu rozdělil, já zůstal v části věřící modré značce, což se hned za hraniční strouhou ukázalo jako hrubá chyba. Cesta zmizela a značky s ní. Kdyby aspoň tu louku, na které jsme se u nás octli, někdo sekal, nebo třeba ovečkami spásal, ale hledejte kudy kam, když vám tráva a roští sahají nad hlavu a v sedle se díky hroudám, krtincům a záludným králičím norám dlouho neudržíte.

A takhle nás vítaly rodné hroudy

Nakonec to dobře dopadlo, časem jsme v džungli narazili na vyšlapanou stezičku a po překonání několika naštěstí jen úzkých vodních toků se vynořili na vzorně střiženém trávníku, mezi lehátky pokojnou siestu trávících chalupářů. Ani se netvářili moc překvapeně či vyděšeně, ba ani psy na nás nepustili, jen ukázali na branku ze dvorečku ven, a tak nějak smutně si povzdechli: „Nejste první a asi ani poslední.“ Není to zřejmě žádné velké terno, být majitelem poslední chalupy ve vsi, obzvlášť na takové ztracené výspě vlasti.

S kamarády preferujícími druhou cestu jsme se potkali až na bečkovské návsi, podle jejich zbědovaného vzhledu a počtu trofejních lopuchových kuliček, které měli i ve vlasech pod helmami, jsme hned usoudili, že ani oni to neměli lehké. Nicméně po vzájemné výměně zážitků jsme se rozhodli, že všem následovníkům doporučíme spíše tu jejich trasu, drsná byla také, ale aspoň nevedla přes ničí zahrádku.

Malé polské kruhové objezdy jsou ideální pro svačinu i odpočinek

Smutný osud pohraničí

Ve stínu Vraních hor jsme vjížděli do širokého Královeckého průsmyku. Německým vpádům od severu měla učinit definitivní přítrž pevnostní linie, chvatně budovaná podle francouzského vzoru po Hitlerově nástupu k moci; jak to dopadlo, víme dobře všichni. Největší dělostřelecká tvrz u nás se stavěla právě na obranu Královeckého průsmyku, na vrchu Stachelbergu nedaleko Žacléře. Před mnichovským diktátem se podařilo dokončit jen jeden z dvanácti plánovaných bunkrů a podzemní labyrint, který měl všechny spojovat; dnes je celý objekt zpřístupněn v rámci muzejní expozice.

V roce 2014 vyrostla kousek od železobetonového monstra štíhlá konstrukce dřevěné rozhledny Elišky, trochu to připomíná pohádku o krásce a zvířeti. My měli ale smůlu, jeli jsme kolem o rok dříve, navíc jsme už byli válečnými artefakty přesyceni, od Dolní Moravy přes Orlické hory a Dobrošov jsme betonových pevností minuli bezpočet, a tak jsme v Bernarticích odbočku na Stachelberg vynechali. Za patrovým železničním mostem, po němž už vlaky nejezdí, jsme zahnuli na Lamprechtice a starou silničkou zamířili rovnou do Žacléře, kolem bývalého Dolu Jana Švermy, kde už se uhlí také netěží, areál se změnil v hornický skanzen a na hoře hlušiny vznikl Bikepark Halda. V budoucnu, v Česku naštěstí hodně vzdáleném, povede Královeckým průsmykem místo zrušené železnice dálnice, toho čísla jedenáctá, ale asi to bude o něco menší hrůza, než když tudy v minulosti táhly houfy vraždící, pálící a drancující vojenské soldatesky.

Do Krakonošova království

Páteřní cyklotrasou 1A se přejedou celé Krkonoše

Žacléř se českého jména dočkal až na konci 19. století, předtím to byl Bornfloss, osada založená pod hradem Schatzlarem. Zdržel nás tu jen oběd, prohlídka města byla rychlá, nyní místo hradu renesanční zámek je soukromý a nepřístupný, zbývá jenom pár památek na náměstí. V Žacléři začíná páteřní krkonošská cyklotrasa 1A, lišácky jsme se na ni protáhli zkratkou po zelené značce k Bílému kříži, i když stoupání zde bylo trochu větší, než bylo našim převodníkům milé. Vůbec celý zbytek toho dne byl ve znamení nabírání výšky, pokud jsme se někde svezli dolů, bylo to jen proto, aby následující kopec byl patřičně výživnější.

Nad Boberskou strání, v jejímž svahu pramení polská řeka Bobr, jsme směřovali na západ, od Rýchorského kříže pak rovnou na sever, říká se tomu tady Roh hranic a při pohledu na mapu je to opravdu hezký pravý úhel. U Mravenečníku jsme se poprvé dotkli tisícimetrové výšky, Cestou bratří Čapků trochu klesli do Horních Albeřic a znovu se „hlemýždili“ na Cestník, mající opět rovnou tisícovku nad mořem. Končili jsme ten den na Pomezních Boudách, u hraničního přechodu, v sedle po polsku moc hezky zvaném Przełȩcz Okraj.

Při stoupání na Cestník je každá záminka k odpočinku dobrá

Kterak ošvindlovat Krkonoše

Cestu kolem vlasti jsme měli naplánovanou na sedm let, využívajíce na jednotlivé ročníky k ušetření dovolené červencové svátky; přípravu a zajištění trasy měl vždy na starosti jeden z členů expedice. Toho léta to byl kamarád z Frýdlantu, samozřejmě chtěl skončit doma, jenže mu na to z Pomezek zbýval jediný den a před námi byly ještě celé Krkonoše a Jizerské hory. Zvládli jsme to nakonec mazáckým fíglem – rychlým sjezdem jsme se ráno přesunuli do Kowar, kde jsme si v Parku miniatur prohlédli Sněžku, dokonce v několika variantách, se starou Českou boudou, Poštovnou i podivným kontejnerem, který ji nedávno nahradil. Mají tam i kostelík Wang, Malý Staw s turistickou chatou a kdejaký hrad či zámek v podhůří, zkrátka Krkonoše i s okolím tu zvládnete za hodinku či dvě.

V Parku miniatur nechybí ani kostelík Wang, přivezený do Krkonoš z Norska

Pak už zbývalo jen přešlapat kousek Polska, přes Porebu a Świeradów do Nového Města pod Smrkem, odkud už je to do Frýdlantu jen „co by kamenem dohodil“. Při závěrečném posezení a hodnocení akce jsme se ovšem shodli, že takhle by to tedy nešlo a že příští rok budeme pokračovat skutečným přejezdem Krkonoš.

Dodatek pro milovníky okruhů

Ideálním výchozím bodem pro vytvoření okruhu je Trutnov, kam se snadno dostanete vlakem i autem, není tu ani problém s parkováním. Od nádraží se podél Úpy dojede po cyklostezce až do Poříčí, vytrvale stoupající silničkou se pak k naší trase připojíte v Petříkovicích. Z Pomezních Bud do Kowar je ideální rychlý silniční sjezd přes Kowarské sedlo, zpátky si pro zpestření můžete zastoupat lesními cestami polskou cyklotrasou ER-2. Z Pomezních Bud zpátky do Trutnova je vícero možností, nejkratší a nejrychlejší podle Malé, a následně dospělé Úpy, je zakreslená v mapce. V Mladých Bucích odbočíte ze silnice na cyklostezku, ta vás přivede z opačné strany zpátky k trutnovskému nádraží.

Praktické informace

Odkaz na trasu, kde je možné stáhnout i gpx soubor: https://mapy.cz/s/lehovunura

Charakteristika trasy: délka středně obtížné základní trasy 53 km, převýšení 1500 m. Do Kowar je to k Parku miniatur z Pomezek 9 km, celý průjezd Polskem do Frýdlantu 91 km. Okruh z Trutnova včetně Kowar 93 km, povrch až na pár drsných výjimek zpevněný, ideální pro trekingová kola.

Doporučené mapy: SHOCart 1 : 60 000, č. 104 – Krkonoše; č. 113 Podkrkonoší; 115 Broumovsko; KČT cyklo č. 8 – Jizerské hory a Krkonoše; č. 10 – Orlické hory a Broumovsko, vše 1 : 100 000

Občerstvení na trase: si můžete dopřát v Chvalči, Žacléři a Horní Malé Úpě, případně za zlotý v Kowarech.

Zajímavosti na trase: Muzeum lezení v Adršpachu, památná lípa v Krčmově, unikátní viadukt u Bernartic, hornický skanzen u Žacléře, případně nedaleká tvrz Stachelberg a rozhledna Eliška, radnice, kostel a roubené domy na náměstí v Žacléři, historická vápenka a jeskyně u Horních Albeřic, Park miniatur památek Dolního Slezska v Kowarech

Doprava:

vlakem – do Trutnova jezdí ve dvouhodinovém taktu přímé rychlíky z Prahy přes Poděbrady a Hradec Králové, kola přepravují v pojízdné úschovně s možností rezervace. Od východu se přestupuje v Pardubicích na osobní či spěšné vlaky do Hradce Králové se zjednodušenou přepravou kol; autem – do Hradce Králové po D11 od západu, silnicí č. 35 od východu, dále do Jaroměře, kde se odbočuje na Trutnov.