Od Orlice k Metuji

Jedním z mála míst, kde se naše hranice nedrží vrcholů věnce hor, uzavírajícího českou kotlinu, je Orlické Záhoří, v němž kousek naší země proniká romantickou Zemskou bránou do Kladska. Pro naše putování kolem vlasti to byla po Jeseníkách a Sněžníku tak trochu odpočinková etapa, ale kopcům jsme se ani tady nevyhnuli, jen byly o něco nižší a méně strmé, než by nás čekaly na klasické orlickohorské hřebenovce přes Velkou Deštnou a Šerlich.

Text a foto   Vladimír Pustina

Meziříčím u Mladkova

Na nocleh do Králíků jsme přijeli od pramene Tiché Orlice; další den nás čekal výšlap přes sedlo k její divoké sestřičce. Širokou údolní nivou klidné říčky jsme se po proudu blížili k Lichkovu a tím i k polské hranici. Byli jsme přímo pod střechou Evropy, jak se tu říká mohutnému masivu Králického Sněžníku, zvedajícího se nám přímo za zády, na jihu údolí ohraničoval protáhlý hřbet Suchého vrchu, nás naštěstí čekala jen nejnižší část Orlických hor, Mladkovská vrchovina. Letovisku v dobře chráněné poloze, které dalo zdejším kopcům jméno, se kvůli příjemnému podnebí přezdívá „Český Merán“, a zrovna tak jsme si ho vychutnávali my v příjemném ranním slunci. Tichou Orlici posiluje u Mladkova radioaktivní pramen, my tady ale její vody opustili a počali kličkovat do kopců, držíce se stále severní hranice a linie bunkrů a bunkříků jejího předválečného opevnění, s jehož historií jsme se mohli seznámit už předtím na konci Lichkova, v pěchotním srubu, přeměněném na vojenské muzeum.

Pašeráci v Zemské bráně

Serpentiny horské silnice nás přes Petrovičky a České Petrovice přivedly k Čiháku, starobylé osadě kameníků, založené v 17. století při ložisku pískovce; název jí dala ale úplně jiná, pro tohle místo specifická činnost, totiž číhání na nepoctivé kupce, snažící se vyhnout placení cla v nedaleké Zemské bráně. Ta je dodnes jednou z nejoblíbenějších atrakcí zdejšího kraje, průrva Divoké Orlice rulovými skalami soutěskou se stěnami až pětadvacet metrů vysokými. Řeku plnou balvanů jsme tu přejížděli po kamenném mostě z počátku minulého století, kdy se na jeho stavbě podíleli italští odborníci; po povodních na přelomu tisícíletí byl do posledního kamene rozebrán a znovu složen, pro zachování koloritu starobylosti bylo na mostovce použito u nás vůbec poprvé dřevěnoocelových svodidel.

Jen kousek dál po proudu se přes řeku klene dřevěná Pašerácká lávka, původně postavená za nevolnických časů panskou vrchností pro formany a dřevorubce, svážející dřevo z jejích lesů. Čilý provoz se ale na lávce nezastavil ani po setmění, pašeráky se to tu jen hemžilo. Na kladské straně klapával starý mlýn, hnízdo podloudníků, místo mouky tu bylo k mání pašované zboží všeho druhu, stínová ekonomika zde jen kvetla až do posledních dnů habsburské monarchie.

Poutníci a zázraky v Neratově

Naše silnička se hezky držela Divoké Orlice, a tím i státní hranice, která tu probíhá středem řeky po celých třicet kilometrů. Další zastávkou byl Neratov s nedávno obnoveným poutním kostelem. Ves je připomínána poprvé v roce 1550 ještě jako Bärenwald, dnes tu už ale o žádného veselého huňáče nezavadíte. Sklářská vesnice měla malý dřevěný kostelík a sošku panny Marie, ta začala během 17. století konat zázraky a poutníci na sebe nenechali dlouho čekat. O století později už na každý rok připadalo tři sta až čtyři sta zázraků, nejoblíbenější byla náhlá uzdravení, a pro nával poutníků malý kostelík nestačil. V roce 1723 ho nahradil barokní chrám, postavený netradičně v severojižní orientaci, zřejmě nechtěně se tak dosáhlo obzvlášť působivých světelných efektů. Prvnímu staviteli chrámu se ale pozitivní zázraky nějak na míle vyhnuly, ba naopak, sletěl z lešení a zlomil si vaz; nějakou dobu pak v kostele strašil, než jeho následovníka napadlo nechat zazdít dveře presbytáře, kterými rozhořčený duch přicházel provozovat své strašidelné kejkle. Po poslední válce čekala poutní kostel klasická anabáze, vyhořel, opuštěný chátral a měnil se v ruinu, od demolice jej nakonec zachránilo jen to, že na ni nebyly finance. Dočkal se tak lepších časů a zajímavé rekonstrukce, zřícenou střechu nahradila prosklená, která ještě umocňuje světelné efekty, dané pootočenou osou kostela.

Neratov – Průčelí poutního kostela v Neratově se nad údolím Orlice tyčí vskutku impozantně

Neratov – Náhrada zřícené klenby prosklením dává vnitřku chrámu nádech antických památek

Císař habsburských turistů

Jeden kupodivu docela seriózní časopis anoncoval nedávno ve své programové televizní příloze filmovou adaptaci Babičky coby „rodinné drama ČR“. Nevím, zda příslušného redaktora tak zaujalo šílenství Viktorčino, či ona klasická scéna císaře Josefa, nabízejícího dalekohled nezletilým dívkám; při svém putování jsme ale dorazili do kraje, kde tenhle turisticky založený Habsburk podobné aktivity provozoval. Pomník v Kunštátu s mocnářovou bystou připomíná, že zde Josef II. vlastnoručně vyoral brázdu, zřejmě dokonce pod vlastním jménem, jinak se totiž na svých toulkách po vlastech nejen rakouských pohyboval inkognito, coby hrabě Falkenštejn.

Osvícený panovník nebyl jen fandou do turistiky, své toulky motivoval poznáním, že nelze důvěřovat opatrnicky přefiltrovaným zprávám podřízených, a hlavně podlézavých úředníků, ale je třeba se o poměrech ve svých državách přesvědčit na vlastní oči. Cestoval nalehko, jen s několika málo průvodci, leckdy přespával na podlaze kočáru či v pastýřských ohradách, často hovořil s obyčejnými lidmi, navštěvoval je doma a občas s nimi snad i doopravdy pracoval.

Tak zrovna tady vyoral císař Josef II. vlastnoručně brázdu

Pod nejvyšší horou polských Orliček

Za Kunštátem se silnice na našem břehu Divoké Orlice pomalu chystá k návratu do hor, a to v alpském stylu, rovnou na sedlo mezi Šerlichem a Velkou Deštnou. My zvolili snadnější variantu, v případně nazvaných Mostowicích jsme přejeli na polský břeh a sledovali hranici z vnější strany. Řeku jsme brzo ztratili, napravo od nás se rodí v rozsáhlých rašeliništích Černeho bagna, za pramen bývá označován jeden z mnoha potůčků, vyvěrajících pod plochým vrcholem Zbojnické hory.

V Polsku už se Divoká Orlice tváří naprosto mírumilovně

Ani na polské straně jsme kopcům neunikli, první stoupání nás přivedlo rovnou do lyžařského střediska Zieleniec, s lanovkou, vleky a sjezdovkami na východním svahu Šerlichu. Jen o kousek dál jsme minuli nejvyšší vrchol polské části hor, které tu říkají Orlica; u nás se jmenuje Vrchmezí a obelisk na její špici připomíná, že v roce 1779 sem vyšplhal císař Svaté říše římské, král český a uherský, a kdyby ho napadlo něco takového založit, tak i určitě první předseda klubu turistů habsburských, kdo jiný, než zase Josef II.

Zpátky doma

Nechtíce skončit někde v hloubi Kladska, využili jsme šikovného lesního přechodu přímo za humny horské boudy Čihálky, odkud je to jen pár kilometrů příjemného sjezdu na náměstí v Olešnici, po staré kupecké cestě z Polska. V zahrádce příjemné hospůdky s výhledem na docela moderně vyhlížející barokní radnici jsme si dopřáli trochu pozdní oběd, však taky bylo na čase, žíznivější část týmu remcala už od Čihálky, kde velitelský sbor návrh občerstvovací zastávky tvrdě vetoval.

Horská chata Čihálka je prvním občerstvovacím bodem po návratu z Polska

Z Olešnice nás po krátkém sjezdu ještě čekalo pár kilometrů stoupání, odchýlili jsme se od potoka Olešenky, netušíce, že se ještě na sklonku téhož dne podíváme za dramatických okolností do jejích zpěněných vln. Silničkou, věrně kopírující hranice, jsme se přes Borovou a Českou Čermnou škrábali na Dobrošov. O zdejší dělostřelecké tvrzi i Jiráskově chatě, postavené podle návrhu Dušana Jurkoviče, byla řeč nedávno v samostatném článku; my jsme si tu samozřejmě neodpustili skvostný výhled z rozhledny na Náchod, který byl ten den naším cílem, a zároveň na půlku východních Čech, Stolové hory a Hejšovinu v sousedním Kladsku.

Divokým brodem do Pekla

Z Dobrošova jsme si samozřejmě nemohli odpustit sjezd do zdejšího Pekla, k Bartoňově výletní restauraci na soutoku Metuje a Olešenky, kde se to jen hemží dřevěnými čerty, k vidění je tu ale třeba i vodník, dřepící nad jezem. Někdejší mlýn Pekelec přestavěl do dnešní podoby Dušan Jurkovič v roce 1912 na přání novoměstské zámecké vrchnosti, textilních podnikatelů Bartoňů z Dobenína. Dnes tu panuje jejich potomek, restituent narozený v Kanadě, který po dlouhá léta považoval za pohádku babiččino vyprávění, že mají kdesi v Evropě zámek…

Od Jiráskovy chaty kličkuje do Pekla značená cyklotrasa přes Lipí, my ale zatoužili po troše terénu a adrenalinu a vzali to zkratkou po červené. Jenže ve sjezdové euforii se po značkách moc nekouká, a cesta tak vzala mírnou faleš, místo u hostince jsme se octli v temném hvozdu na břehu docela divoce se tvářící Olešenky, samozřejmě na opačné straně, než bylo třeba. Vracet se nikdo nechtěl, a tak jsme si závěr etapy zpestřili trochou brodění, na vodníka, číhajícího kousek dál po proudu, jsme přitom ani nevzdechli.

Brodit se zdivočelou Olešenkou do Pekla není žádná legrace

Závěr už byl pohodový, z Pekla do Bělovsi, kde jsme nocovali v kempu, je to podél Metuje krásné šlapání, Náchod se svými silnicemi a auty zůstává na protější straně, ale kdo se tam chce vydat na prohlídku, má to přes některý z mostů coby kamenem dohodil. Kolem nádraží je to na náměstí hezky po rovině, kdo chce však k zámku, trochu se zapotí. Stojí to ale za tu trochu námahy, z terasy je krásný pohled nejen na město, ale i na protější Dobrošov, dámy a dorostence zase určitě potěší parta medvědů, skotačících v bývalém hradním příkopu.

Praktické informace

Odkaz na trasu, kde je možné stáhnout i gpx soubor:   https://mapy.cz/s/busudogehe

Délka trasy a převýšení:   90 km/1650 m

Zajímavosti na trase:   vojenské muzeum v Lichkově, Pašerácká lávka a kamenný most v soutěsce Zemské brány, obnovený poutní kostel v Neratově, pomník Josefa II. v Kunštátu, radnice a kamenný pranýř v Olešnici, pevnosti a Jiráskova chata s rozhlednou na Dobrošově, Bartoňova útulna v Pekle, náměstí a zámek v Náchodě

Občerstvení:   Cestou si můžete dopřát  občerstvení v Mladkově, Kunštátu, na Čihálce, v Olešnici, na Dobrošově a v Pekle

Doporučené mapy:   SHOCart cyklo, 1 : 60 000, č. 114 – Královéhradecko, č. 115 – Broumovsko, č. 116 – Orlické hory, č. 118 – Kralický Sněžník, č. 129 – Orlickoústecko; KČT cyklo 1 : 100 000, č. 10 – Orlické hory

Doprava:

vlakem – do Králík není až tak komplikovaná, jak jsem čekal, v Ústí nad Orlicí, kde zastavují některé rychlíky, jedoucí po hlavním tahu mezi Prahou a Brnem, se přesedá na osobní vlak s přepravou kol, jedoucí přímo do cíle. Jen pozor na vlaky, odbočující v Lichkově do Polska, ale tam vás s kolem stejně nevezmou. Z Náchoda domů je nejlépe osobním nebo spěšným vlakem do Chocně, kde opět zastavují některé pomalejší rychlíky, pohybující se po hlavním tahu, jiná spojení vycházejí i přes Hradec Králové do Pardubic, kde staví úplně všechno;

autem – Králíky jsou dobře zašité u polských hranic, asi nejlepší univerzální návod k jejich dosažení je odbočit z „budoucí R35“ v Lačnově (u Svitav) na Lanškroun a Štíty, dá se i od východu z Mohelnice na Zábřeh a Bludov, či ze západu od Hradce na Žamberk a Červenovodské sedlo. Náchod je snadný, u Hradce Králové sjedete z nedokončené D11, zařadíte se do nekonečné šňůry kamionů a ta vás přes Jaroměř a Skalici dovede až do Náchoda.

Další fotografie