Krakonoš a jeho dvě Labe

Nevyšlápnout si při krkonošských toulkách na Krakonoše by byl neodpustitelný hřích. Jmenovec proslulého pána a strážce Krkonoš není sice ze zdejších horských obrů nejvyšší, dorostl na pouhých 1422 metrů nadmořské výše, ale je tak malebně rozložený v kosodřevinou vystlaném lůžku Kozích hřbetů, že je prostě neodolatelný. Od vyhlídky z jeho plochého vrcholu spadají strmé stěny do údolí Bílého Labe na jedné straně a ke Svatému Petru na druhé; Krakonošovo království odtud přehlédnete od Sněžky až k Labskému štítu.

Text a foto Vladimír Pustina

Naše tři nejvyšší hory se drží v Krkonoších hezky pohromadě. Luční a Studniční hora se ve vzrůstu liší jen o jediný metr, sedlem mezi nimi se i na kole prosmyknete k Luční boudě, odkud je to přes Úpské rašeliniště jen kousek ke Sněžce. Tam se ovšem musí pěšky, kola se nechávají u Luční boudy, kde slepá cyklotrasa končí. Tenhle výlet jsme už před pár lety absolvovali, a tak jsme se tu při přejezdu Krkonoš v rámci putování kolem vlasti vydali opačným směrem, navštívit samotného pána hor.

Bílé Labe dělá čest svému jménu, i když už jinde všechno kvete

Všechny cesty vedou do Pece

Čtvrtý ročník letní poutě kolem vlasti jsme začínali noclehem v Peci pod Sněžkou, předcházející „nultý“ den se tam účastníci individuálně přesouvali od vlaku z Trutnova. Většina zvolila klasickou trasu silnicí a cyklotrasami, sledujícími tok Úpy, někteří si cestu zpestřili hned za Trutnovem tvrdým výšlapem přes Křížový vrch a našli se i tací, co ve Svobodě zahnuli na Janské Lázně a do Pece dojeli přes Černou horu. Někdo vlastní silou, někdo za pomoci lanovky, trasou na stránkách Cykloturistiky už vylíčenou.

Kdo byl v Peci brzo, dopřál si ještě krátký tréninkový výšlap podél Úpy do Obřího dolu, k odsvěcené kapličce, kde je dnes expozice murů, zemních lavin, jež tady mají na svědomí sedm obětí, zasypaných v roce 1897. Na kolech se u památníku končí, ale pěší pokračují dál strmě stoupající stezkou, kudy se v sudech na krosnách nosila voda na Sněžku, než v roce 1914 postavili o něco výš na Rudném potoce vodárnu a vodovod natáhli až na naši nejvyšší horu. Kaplička je na samém dně Malé Studniční jámy, odkud je i moc hezký výhled na Obří sedlo a horní hranu Úpské jámy, jen nás trochu mrazilo při pomyšlení, že se v té závratné výšce budeme zítra projíždět; pramalou útěchou bylo, že nejvyšší bod cesty nad Modrým sedlem je o skoro celých sto metrů níž než vrchol Sněžky.

Na střeše Čech

Jen na jediném místě se u nás na kole dostanete nad hranici patnácti set metrů, a právě to nás čekalo hned první den našeho přejezdu Krkonoš. Z Pece jsme se drželi páteřní krkonošské cyklotrasy 1A, která ovšem silně připomíná rybí kostru; přejedete po ní sice celé hory od východu na západ, ale ježí se slepými odbočkami, kde nezbývá než vracet se stejnou cestou zpět. Na první, kterou ale rozhodně nelze vynechat, jsme odbočili u horské boudy Výrovky, jež za své dlouholeté služby turistům několikrát jak bájný Fénix povstala z popela, naposled v silně zmodernizované verzi.

Poslední reinkarnace boudy Výrovky se docela povedla

Jestli jsme si do té chvíle mysleli, že jedeme do kopce, pak pohled na cestu stoupající od Výrovky do nenápadného sedla mezi Luční a Studniční horou nás rázem vyvedl z omylu. To pravé šlapání do nebe jsme měli teprve před sebou, hezky pojmenované Čertovy schody z

Pece k Richtrovým boudám byly proti tomu, co nás čekalo, nedělní selankou ve Stromovce. Hezky jsme se tu zapotili, ale trápení netrvalo dlouho, na necelých dvou kilometrech jsme nabrali sto padesát výškových metrů a octli se v pomyslné bráně českého cyklistického nebe, 1509 metrů nad mořskou hladinou.

Modré sedlo mezi Luční a Studniční horou jsme nechali trochu stranou, o pár metrů níž nad lavinovým svahem, končícím v Modrém dole, jedné z vedlejších větví Obřího dolu. Na zastíněném strmém úbočí se tu drží sníh až do počátku léta, bílé pole jeho posledních zbytků pravidelně mívá tvar republiky, většinou i se Slovenskem, příroda na módu zkracování moc nedá.

Kde dřív pramenilo Labe

Stáli jsme vedle kamenné kapličky, dnes památníku obětí hor, postavené původně na památku tragické smrti Václava Rennera, který zahynul v roce 1798 při svážení dřeva z Lahrových bud. Před námi se rozevřela široká kotlina Bílé louky s Luční boudou uprostřed a Sněžkou v pozadí, protější Stříbrný hřbet už byl na polské hranici, nad strmě spadajícími stěnami kotlů Malého a Velkého Stawu. Čekal nás krátký a rychlý sjezd se stometrovou ztrátou výšky; v polovině jsme minuli Rennerův kříž, připomínající smrt Jakuba Rennera, majitele Luční boudy, který tu v roce 1868 zahynul ve sněhové bouři jen pár kroků od domova.

Starou Bucharovou cestou se od Luční boudy chodí na Sněžku i Kozí hřbety

Dnes má bouda nové majitele, uvnitř trochu novou fazónu, v restauraci nové ceny a nepříliš velký výběr. Pokud se spokojíte s rohlíkem, stačí vám padesátikoruna, je ovšem třeba přiznat, že jeden rohlík nasytí celou rodinu. Věděli jsme, do čeho jdeme, a tak jsme posvačili z vlastních zásob na lavicích venku a boudu využili k opření kol; čekala nás krátká pěší vložka.

Za zmínku ještě stojí malé jezírko přímo před boudou, napájené vodou z Úpského rašeliniště; to bylo až do 17. století označováno za pramen Labe, a mělo by tak být podle všech regulí vodohospodářů dodnes, i když skutečné prameny jsou o kousek dál, v nepřístupném rašeliništi. Jenže po nekonečných pozemkových tahanicích mezi hrabětem Harrachem a jeho slezským hraběcím sousedem byl pramen Labe v roce 1684 pro jistotu přestěhován na Labskou louku, aby zůstal doma, a ten zdejší degradován na pouhý pramen Bílého Labe.

Z Úpského rašeliniště se kromě Úpy a Lomničky rodí i Bílé Labe

Hora pána hor

Proč má Krakonoš svou horu zrovna tady, jsem se nedopátral, asi se mu na Kozích hřbetech líbilo a já bych se tomu vůbec nedivil. My se na vyhlídku z jeho hory vydali pěšky, Starou Bucharovou cestou, není to daleko a prakticky po rovině. Pod námi klesalo Bílé Labe do hloubi svého dolu a za ním se otevíralo panorama Stříbrného hřbetu s lavinovými svahy pod Čertovou loukou. Cestou jsme minuli studánku v místech, kde stávala Rennerova bouda, postavená příbuznými Rennerů z Luční boudy. Celý klan sem přišel z Alp za kolonizace v 17. století, členové jednotlivých větví rodu se ale moc v lásce neměli, došlo to až tak daleko, že se při veselých sousedských potyčkách navzájem házeli do jam na hašení vápna. V roce 1938 obě boudy vyhořely a bylo po tahanicích, ta Rennerova už na rozdíl od Luční zůstala v troskách.

Ostré hřebeny Kozích hřbetů si nejlépe prohlédnete ze stezky do Svatého Petra

Strmý hřeben Kozích hřbetů je v I. zóně národního parku, a tak se na ně nesmí, prohlédnout si je můžete shora z vyhlídky na temeni Krakonoše, případně ze strany, z Bucharovy cesty, prudce odtud spadající do Svatého Petra. Pěší turisté to po ní mají do Špindlerova Mlýna slabé dvě hodinky, nás čekal návrat ke kolům a hodně dlouhá a klikatá cesta do stejného místa. Z cíle jsme si navíc ještě chtěli vyšlápnout k Boudě u Bílého Labe, která byla někde za lavinovým svahem přímo pod námi. Útěchou ovšem bylo, že cestou ještě leccos uvidíme, a proto jsme tu koneckonců byli.

Přes hory a doly do Špindlu

Kilometrů jsme zatím za sebou moc neměli, ale to se mělo rychle změnit. Jen co jsme se vyškrábali zpátky ke kapličce, začalo jich rychle přibývat, až do Strážného jsme jeli prakticky pořád z kopce, jen jsme co chvíli zastavovali na úžasných výhledech na hory a údolí všude kolem nás. Hlavní krkonošská cyklotrasa se tu drží staré zemské stezky, která údajně už od 9. století spojovala Čechy se Slezskem přes hlavní krkonošský hřeben, před námi po ní putoval při horských toulkách například budoucí císař Josef II. v doprovodu proslulého generála Laudona.

Rennerova kaplička nad Modrým sedlem je dnes památníkem všech obětí hor

U Chalupy Na Rozcestí odbočuje další pěší trasa do Svatého Petra, my ale museli kolem Zadních Rennerovek a Hříběcí boudy totálně ztratit výšku objezdem Klínového dolu. Ve Strážném jsme se konečně otočili k severu a nekonečný sjezd na chvíli vystřídalo stoupání – přes Šestidomí jsme se vyškrábali na rozcestí U Krásné pláně a pak už si dopřáli závěrečný sjezd kolem Hromovky do Svatého Petra.

Dvě Labe

Měli jsme za sebou necelých padesát kilometrů a do večera ještě něco času, a tak jsme se znovu vydali ke Kozím hřbetům, tentokrát zdola. Dřevařskou cestou jsme je lehce obkroužili ze Svatého Petra k Boudě u Bílého Labe; podle kaskád a vodopádů jsme pak sledovali tok řeky až k soutoku u Dívčích lávek. Tady jsme neodolali a vydali se ještě proti proudu druhé větve Labe, kam až nás značení pustilo, čili na konec mírně stoupající lesní cesty k ústí Pudlavy. Octli jsme se v kotli Labského dolu, na začátku strmé kozí stezky k Labskému vodopádu a Labské boudě, kterou jsme na vysoké skalní stěně spíš tušili, než viděli. Výšlap tam nahoru nás čekal další den, ovšem úplně jinudy, teď už zbývalo jen sjet na večeři a nocleh do Špindlerova Mlýna.

Kaskády v údolí Bílého Labe pod Kozími hřbety

Ještě jedna cesta do Pece na závěr

Délky trasy se podstatně liší podle zvolené varianty. My při výšlapu z Pece na Krakonoše a pokračování do Špindlu najeli a nachodili 60 km a spokojili se s převýšením 1650 m, včetně labských údolí. Udělat z téhle trasy rozumný okruh je v krkonošských podmínkách náročné, ale dá se. Od vlaku je nejlepší začít ve Vrchlabí, vydat se do Strážného, u Hříběcí boudy pokračovat rovně vrstevnicovou cestou na Rejdiště a kolem Tetřeví boudy do Pece, jak je to zakreslené i v mapce. Při návratu do Vrchlabí si pak ze Špindlu užijete rychlý sjezd silnicí Labskou soutěskou. Celkově se najede úctyhodných 100 km, s převýšením 3100 m, přičemž zjemnit se to dá vynecháním výpadů podél Labí, ale to je zase škoda. Podstatného zkrácení se dosáhne rozdělením okruhu na dva dny, první den se vrátit ze Strážného do Vrchlabí a Špindl si nechat na druhý, případně s využitím lanovky na Pláně. Kdo pojede autem, má vystaráno, za základnu může zvolit Pec nebo Strážné.

Praktické informace

Odkaz na trasu, kde je možné stáhnout i gpx soubor:   https://mapy.cz/s/jasedagoge

Doporučené mapy:   SHOCart 1 : 60 000, č. 104 – Krkonoše; č. 113 – Podkrkonoší; KČT 1 : 100 000 cyklo č. 8 – Jizerské hory a Krkonoše

Občerstvení:   To si můžete dopřát v Peci, na Výrovce, Luční boudě, Boudě Na Rozcestí, Hříběcí boudě, ve Strážném, v Šestidomí, v Boudě u Bílého Labe a samozřejmě ve Špindlu.

Zajímavosti na trase:   Památník obětem hor nad Modrým sedlem, Úpské rašeliniště s nejvýš položenými prameny u nás, vyhlídka na Kozí hřbety na Krakonoši, vodopády a kaskády obou Labí a jejich soutok u Dívčích lávek a po celou cestu všechny hory a údolí kolem vás.

Doprava:

vlakem – mezi Prahou a Trutnovem jezdí přes Hradec Králové rychlíky ve dvouhodinovém taktu, v Chlumci nad Cidlinou se přesedá na spěšné vlaky do Kunčic nad Labem, odkud je to motoráčkem nebo vlastní silou 4 km do Vrchlabí. Spěšné vlaky z Kunčic pokračují taktéž do Trutnova, takže se dá jet i obráceně; autem – z Hradce Králové od D11 na Jaroměř a Trutnov a dál do Pece pod Sněžkou nebo na Vrchlabí a do Strážného či Špindlerova Mlýna.

Další fotografie