Ježíškovo království v kraji permoníků

Nejvýš položené město ve střední Evropě dostalo prý jméno podle výroku saského kurfiřta Jana Bedřicha, který v polovině šestnáctého století pronesl ke zdejším horníkům: „Tento ušlechtilý kov je váš chléb, to je dar boží“. Řeč byla o stříbře, které se tu hojně nacházelo spolu s cínem v náplavách potoků. Obec získala městská privilegia už v roce 1546, ale protože tenkrát se na nekonečných horských pláních s vyměřováním hranic moc nezatěžovali, byla ještě dalších deset let předmětem věčných svárů mezi Čechami a Saskem, než handrkování vyřešila Schneeberská dohoda, která Boží Dar definitivně usadila na naši stranu hranice.

text a foto   Vladimír Pustina

Hornictvím ale žily celé Krušné hory, dolovaly se tu všemožné kovové rudy, bývalou slávu i těžkou dřinu kovkopů v podzemí si můžete dnes připomenout při návštěvě některé z mnoha zpřístupněných historických štol. Na jednu z nich jsme narazili hned po ránu dalšího dne našeho putování kolem vlasti, když jsme se z noclehu v Měděnci vydali k vrcholu nedalekého Mědníku. Nad terénem nevysoká, ale už z dálky dobře viditelná hora za vsí je celá prošpikována starými štolami; jedna z nich, šachta Panny Marie Pomocné, známá též coby Země zaslíbená, je při prohlídkách přístupná veřejnosti. Kruhová kaple, stojící na vrcholu od roku 1674, je pro změnu zasvěcena Neposkvrněnému početí Panny Marie; je od ní dokonalý kruhový rozhled po krušnohorských pláních.

Mědník je celý prošpikovaný středověkými štolami

Zpátky k hranicím

Dobýt vrchol Mědníku nás moc sil nestálo, další výšlap v pořadí byl ale trochu náročnější, čekal nás Klínovec, nejvyšší hora celých Krušných hor. Vydat se na něj po Krušnohorské magistrále držící se měděnecké silnice, bylo by stoupání poměrně mírné, bez ztráty výšky. Jenže v nás se hnulo svědomí a donutilo nás k návratu na hraniční pomezí. V Horní Halži, proslulé nálezy červených achátů a malachitovou jeskyní, jsme odbočili na Kovářskou, kde se až do konce předminulého století zpracovávala železná ruda v hamrech. Lobkovicové tu postavili jednu z prvních vysokých pecí na pálení vápna v Čechách, její zbytky jsou k vidění za obcí. Rašeliništi u nádraží se říká Palouk mrtvých, za třicetileté války se v něm utopil celý oddíl švédské těžké jízdy, zatímco za druhé světové války se nad Kovářskou strhla jedna z největších leteckých bitev nad naším územím; připomíná to památník a před dvaceti lety otevřené muzeum.

Kruhová kaple stojí na vrcholu Mědníku od roku 1674

V sousedních Českých Hamrech jsme se konečně zase dotkli státní hranice tvořené tady potokem Polavou. Sledovali jsme ji až do nedaleké Loučné, snažíce se předehnat za vodou supící vláček saské parní úzkorozchodky mířící do lázeňského městečka a lyžařského střediska Oberwiesenthalu, rozloženého na úpatí konkurenční hory našeho Klínovce, jen o devětadvacet metrů nižšího Fichtelbergu. V Loučné už se tyčil Klínovec přímo nad námi a nezbývalo, než pustit se rovnou vzhůru. Věděl jsem, co nás čeká, tuhle cestu jsem už před lety absolvoval za podstatně náročnějších podmínek. V Loučné nás tenkrát zastihla bouřka právě v čase oběda, nezbylo než trochu pozměnit časový rozvrh, takže na Klínovec jsme se poté škrábali sice už zase pod modrou oblohou, zato s bříšky pěkně naditými.

Zanedbaný král Krušných hor

Ukázalo se, že nalačno není stoupání na Klínovec až tak náročné, jak jsem to měl zafixováno v paměti, ale na vrcholu samotném se od mé poslední návštěvy moc nezměnilo. Horský hotel z počátku minulého století opuštěný po roce 1989 nadále chátrá, najíst se nebo občerstvit není kde. Jediné, co se povedlo zachránit, je kamenná osmiboká rozhledna, z níž za dobrého počasí přehlédnete půlku Čech a pěkný kus Saska nádavkem. Po sousedním Fichtelbergu z ní závistivě nepokukujte, oč je nižší, o to větší komfort nabízí turistům na vrcholu. Na kráse Klínovci nepřidává ani betonové monstrum telekomunikační věže, ale koloritu lanovek, sjezdovek a sněžných děl největšího krušnohorského skiareálu to asi už moc nepřitíží. Komu se nechce šlapat, může se sem i s kolem nechat vyvézt z Jáchymova sedačkou a pak brouzdat po hřebenech, nebo si vychutnat adrenalin ďábelského sjezdu.

U odbočky silničky k vrcholu Klínovce jsme se trochu drncavou stezkou pod třemi obřími větrníky vydali za další zdejší památkou, Kamenem tří panství. Historický hraniční patník tu stojí od roku 1677, i když je na něm vytesán letopočet 1729; ze tří stran ho zdobí kolorované znaky Jáchymovského, Saského a Hornohradského panství. Jen o kousek dál, na táhlém hřebenu Neklidu, jsme zase objevili asi nejmenší rozhlednu u nás. Boží vyhlídka má podobu trochu přerostlé krabičky sirek, vyhlídková plošina je pět metrů nad terénem a celková výška stavby dosahuje úžasných osmi metrů. I bez její pomoci si ale tady z Neklidu prohlédnete celý Boží Dar i se sousedním Špičákem a vzdáleným Plešivcem hezky z ptačí perspektivy.

Kámen tří panství se skrývá přímo na saské hranici nad Neklidem

Ježíškovo království

Když si poštovní zaměstnanci začali lámat hlavy, kam doručovat záplavu předvánočních dopisů dětí adresovaných stručně Ježíškovi, padl výběr jednoznačně na poštu v Božím Daru, neb z ní je to u nás do nebe nejblíž. Časem z toho vznikla hezká tradice a nezůstalo jen u příležitostného poštovního razítka; přímo na poště najdete Ježíškovu dílnu a kolem Božího Daru i hezkých pár kilometrů Ježíškovy cesty. Dva okruhy, jeden delší a druhý kratší, jsou koncipovány jako naučná stezka krušnohorskou přírodou doplněná spoustou zábavných atrakcí a soutěžních úkolů. Kratší z pohádkových cest jsme po svačině v zahrádce před Radničním sklípkem opouštěli Boží Dar, stále ještě nerozhodnuti, které z variant dalšího putování dáme přednost.

Svědomí nás nutilo držet se těsně u hranic, kde by nás cesta přivedla pod Zlatý kopec, ke štole Johanes, počítající se ke světovému dědictví UNESCO, kde se během dvouhodinové prohlídky seznámíte s pětisetletou historií dobývání rud v Krušných horách; zájem je značný, a tak je k prohlídce nutná rezervace. Tu jsme neměli, takže jsme se u lesní občerstvovny, případně nazvané Krmelec, otočili k jihu a dojeli k bývalému Novému mlýnu, kde začínají další dvě zajímavé trasy.

Mnohé staré štoly v Krušných horách jsou dnes zpřístupněné turistům

Naučná stezka Božídarským rašeliništěm, největší národní přírodní rezervací v Krušných horách, by také stála zato, ale musí se po hatích absolvovat bez kol, navíc by nás přivedla zpátky do Božího Daru. Přednost proto dostal Blatenský příkop, podél něhož vede zpočátku pohodlná cyklostezka. Dvanáctikilometrový umělý kanál vroubený dvoumetrovými náspy se smrkovými větrolamy přiváděl od poloviny šestnáctého století vodu k důlním dílům u Horní Blatné. Dnes je v poloviční šíři celý zrekonstruovaný a doplněný naučnou stezkou, se kterou jsme se na kolech porůznu potkávali, na samém začátku u Nového mlýna, na konci cyklostezky u Mysliven, či o něco dál pod Rýžovnou, než jsme před Horní Blatnou zahnuli do prudkého stoupání k rozhledně na Blatenském vrchu.

Vlčí jámy a věž poslední císařovny

Horský hotel s rozhlednou postavili na Blatenském vrchu, který se tenkrát ještě jmenoval Plattenberg, v roce 1913. Jednadvacetimetrová vyhlídková věž dostala jméno po princezně Zitě Bourbonsko-Parmské, manželce pozdějšího rakousko-uherského císaře Karla, a tím i poslední, i když nekorunované české královně. Sesazený císař zemřel pár let po rozpadu říše v exilu na Madeiře, hotel zdevastovali a zbourali po druhé světové válce, ale Zitina rozhledna slouží v bezvadné kondici dodnes, majíc stejně tuhý kořínek jako její jmenovkyně, která zemřela v požehnaném věku devadesáti šesti let ve Švýcarsku; její ostatky byly posléze uloženy v císařské hrobce ve Vídni.

Rozhledna Zita na Blatenském vrchu se honosí jménem poslední české královny

Jen kousek od rozhledny, na jižním svahu vrchu, je k vidění přírodní památka Vlčí jámy, propadlina po středověkém dolování cínu, hluboká, úzká propast, v nichž se drží led a sníh dlouho do léta. Odskočili jsme se tam na chvíli zchladit a poté pokračovali od rozhledny drsným sjezdem turistickou stezkou dolů k Blatenskému příkopu a dál do Luhů, na pohodlnou Železnou cestu do Potůčků. Hornická osada na březích Černého a Hraničního potoka zůstávala až do poloviny sedmnáctého století bezejmenná, teprve pak se jí začalo říkat střídavě Potůčky a Breitenbach, podle toho, zda zrovna patřila do Čech, či Saska. Dnes ovšem díky počtu asijských tržnic budí dojem, že patří úplně jinam. Docela jsme litovali, že jsme při výběru trasy nedali přednost Horní Blatné, královskému hornímu městu s celistvě zachovaným renesančním rázem, zpestřeným jen několika barokními domy, farou a hřbitovní kaplí.

Bývalé Jelení a bývalá Rolava

Pašeráckou Máslovou cestou jsme Horní Blatnou o pár kilometrů minuli, pod Vlčí horou se vrátili na Krušnohorskou magistrálu a pokračovali dál na západ. Lesní asfaltka se tu táhne do dálky bez jediné zatáčky, rovná jak podle pravítka nás přivedla znovu do míst, odkud bylo odsunuto německé obyvatelstvo. Z Jelení zbyl jen památník na místě zbořeného empírového kostela svatého Antonína Paduánského a restaurace v osamělém penzionu. O kus dále z propadlé odvodňovací štoly svatého Jiří dodnes vyvěrají důlní vody cínového dolu Sauersack, ke kterému jsme dojeli o něco později. Za okupace si tu Němci postavili závod na zpracování cínové rudy, nedaleko od něj se v lese skrývají pozůstatky zajateckého tábora rozděleného na dvě části, pro Rusy a pro zbytek Evropy zvlášť, na otrockou práci v dole a úpravně rudy se ale hodili všichni, včetně totálně nasazených Čechů. Památník obětem je zase o hodný kus dále, u samotné Rolavy, ze které se dochovala jen budova pošty.

V bývalém Jelení moc stavení nenajdete

Rájeckým údolím do Bublavy

V místech, kde vodáci počínají sjezd říčky Rolavy, jsme se otočili k severu, Krušnohorská magistrála tu objíždí rozsáhlou rezervaci Přebuzského vřesoviště, kde těžba rašeliny podnítila vznik rozličných biotopů. Za ním jsme se ponořili do dlouhého a hlubokého Rájeckého údolí pyšnícího se malým skalním městem; nějaký saský obdivovatel našeho Václava Levého tu do dvou balvanů vytesal podobizny Beethovena a Schillera, leč odbočku u hájovny, která nás k nim měla dovést, jsme nenašli.

Hranic jsme se ten den naposledy dotkli v Bublavě, která za první republiky bývala hlavně v zimě vyhledávaným rekreačním střediskem, zatímco za časů Železné opony téměř zanikla. Vzniklo tu hraniční pásmo, přestože v sousedním Georgenthalu žili hodní východní Němci, navíc ostře střežení z vojenské hlásky, v níž se proměnila rozhledna Bleiberg na Olověném vrchu nad městem. Dnes opět slouží i s turistickou chatou pocestným, i když výhledu do mnoha směrů brání přerostlé stromy; ostře jí tak konkuruje mnohem vyšší vyhlídková věž na nedalekém Aschbergu, těsně za hranicí, kde za jedno euro do turniketu uvidíte bez překážek do všech světových stran.

Krušnohorská magistrála v Bublavě skončila, naše putování Krušnými horami podél hranic ale ještě zdaleka ne. Ten den nás ale čekal už jen sjezd na večeři a nocleh do Kraslic ležících ve stejnojmenném průsmyku na říčce Svatavě, kudy vedla z Čech do Saska Zlatá stezka erfurtská. Z výšky nad říčním údolím ji střežil strážní hrad Hausberg, který se časem trochu minul povoláním, když byl v 15. století vypálen coby sídlo loupeživých rytířů, do dnešních časů se tak z něj mnoho nedochovalo. Cesta ovšem zůstala, do sousedního Klingenthalu, založeného původně jako „Nové Kraslice“ pobělohorskými exulanty, vede pod zříceninou soukromá železnice a silnice, na níž nás čekalo další den na protější straně údolí stoupání zpátky na hřebeny a cesta k nejzápadnější výspě vlasti.

Praktické informace

Odkaz na trasu, kde je možné stáhnout i gpx soubor:   https://mapy.cz/s/kuhomazofa

Délka trasy:   středně obtížné trasy 80 km, převýšení 1550 m

Charakteristika trasy:   povrch většinou zpevněný, snadno zvládnutelný na trekingovém kole

Doporučené mapy:   SHOCart 1:60 000, č. 105 – Krušné hory-Chomutovsko, č. 121 – Krušné hory-Karlovarsko; KČT 1:50 000, č. 3 – Krušné hory-Kraslicko, č. 4 – Krušné hory-Karlovarsko

Občerstvení na trase:   v Loučné, Božím daru, Potůčcích, Jelení a Bublavě.

Zajímavosti na trase:   staré štoly a kruhová kaple na Mědníku; torzo vápenky, Palouk mrtvých, muzeum a památník letecké bitvy v Kovářské; saská parní úzkorozchodka za hraničním přechodem v Českých Hamrech; rozhledna na Klínovci, historický hraniční kámen a Boží vyhlídka na Neklidu; barokní kostel, empírová radnice, vlastivědné muzeum, Ježíškova pošta v Božím Daru, Ježíškova cesta, Božídarské rašeliniště a Blatenský příkop hned za ním; Zitina rozhledna a Vlčí jámy na Blatenském vrchu; cínový důl Sauersack, vývěr jeho důlní vody a památník obětí zajateckého tábora u Jelení; skalní město v Rájeckém údolí; rozhledny na Olověném vrchu a Aschbergu u Bublavy.

Doprava:   

vlakem – zdá se, že se blýská na lepší časy, z Chomutova do Vejprt už zase jezdí přes Měděnec, Kovářskou a České Hamry vlaky a vozí i kola, ale pozor, jen v létě o víkendech a ještě dost řídce, pokud nestihnete odjezd v 8.10, pak další jede až za čtyři hodiny. Do Kraslic jezdí soukromé motoráky s přepravou kol ze Sokolova ve zhruba dvouhodinovém taktu. Chomutov i Sokolov leží na podkrušnohorské trati, po níž jezdí rychlíky z Prahy přes Ústí nad Labem do Chebu.

autem – na Měděnec se dá buď od rozestavěné D7, pokud odbočíte v Křímově, nebo od Božího Daru, kam dojedete z rovněž rozestavěné D6, z Karlových Varů po silnici 13 do Ostrova a pak silnicí 25 až nahoru. Boží Dar je rovněž ideální základnou pro tvorbu okruhů nejen vrcholovými partiemi našich Krušných hor, ale i sousedním Saskem. Do Kraslic se dostanete po silnici 210, odbočující z D6 na exitu 143 u Sokolova.

Další fotografie