Hory svatých mučedníků a potopené město

Krušné hory sice vděčí za svůj název především těžbě nezměrného nerostného bohatství, ale v přeneseném slova smyslu byl na naší straně hranic krušný i jejich osud v době moderní. Na svědomí to měl poválečný odsun německých obyvatel, který sice radikálně vyřešil tisíciletý problém neschopnosti soužití dvou národů v jednom státě, ale nesmazatelně se podepsal na tváři krajiny táhlých horských plání i dlouhých údolí, svažujících se do podhůří, zdevastovaného pro změnu obřími povrchovými doly.

text a foto Vladimír Pustina

Důsledky odsunu jsme si při našem putování kolem vlasti uvědomili hlavně podle vzhledu a názvů osad na české i saské straně hranice. Zatímco u sousedů jména velkých a bohatých vesnic někdejších vyhnanců často začínají předponou „neu“, ty naše se vesměs chlubí smutným přívlastkem bývalé. A tak jsme další den naší letní expedice počali hned za moldavským nádražím v hustě zabydleném Neurehefeldu, aby nás pak doma čekaly bývalé Pastviny a Lada, bývalý Oldříš i Mackov, či bývalé Fláje, zmizelé navíc pod hladinou přehradního jezera, všude jen pár kamenů, zbytky základů kostela, osamělý kříž či drsným podnebím pokřivený ovocný strom uprostřed liduprázdné krajiny.

Místo vlaku kola nebo lyže

Horská dráha z Mostu na Moldavu, plná viaduktů, mostů a tunelů, se po letech dočkala alespoň víkendového vzkříšení provozu; její koleje, pokračující dříve dále do Saska, nahradila dnes na drážním tělese cyklostezka, s oblibou používaná také v zimě na běžkách. Některé mostky byly sneseny, a tak občas musíte z náspu dolů a za potokem zas nahoru. Neodolali jsme a kousek se po ní svezli v místech, kde přesně kopíruje hranice od silničního mostu do Saska, pod nímž končí jediná zbývající kolej na dříve obrovském moldavském nádraží.

Nádražím v Hermsdorfu se dnes místo supících vlaků prohánějí cyklisté

Stejně tak chybí koleje ve stanici Hermsdorf, proměněné v turistický hotel, ale jinak tu všechno vybavení zůstalo: semafory, označení nástupišť i vodní jeřáby pro žíznivé parní lokomotivy, z nichž jedna tu zapomněla vysoké hnací dvojkolí. Že je nejvyšší čas popojet, nám připomněly dodnes jdoucí nádražní hodiny; trochu dětinská asociace způsobila, že první šlápnutí do pedálů provázelo sborové „húú, šiši, húú“.

Za odstraněným mostem přes Moldavský potok jsme se už nešplhali zpátky na násep, ale odbočili proti proudu. Táhlé stoupání nás přivedlo do centra Moldavy, jedné z mála obcí, která se svými 192 obyvateli přežila dodnes. Občerstvení v lákajícím hostinci U bizona jsme si ještě nezasloužili a místo sledování rovně pokračující naučné sklářské stezky zahnuli do kopců. Přes osm set metrů vysoké Bojiště nás polní cesta přivedla na asfalt Krušnohorské magistrály, které jsme se pak až na pár výjimek drželi celý den.

Za hračkami do Nové Vsi v Horách

Vodní nádrž Fláje, sloužící od šedesátých let jako zdroj kvalitní pitné vody, je unikátní stavbou, nemající široko daleko obdoby; jediná další přehrada, tvořená dutými pilířovými bloky, se v Evropě najde už jen ve Švýcarsku. Zatímco flájská voda putuje potrubím do vodovodních kohoutků, historický Flájský plavební kanál směřuje od hráze opačným směrem přes Český Jiřetín do saského Clausnitz, kam se v něm od roku 1629 téměř dvě a půl století plavilo dřevo.

My jsme se za přehradní hrází nechali vést značkami Krušnohorské magistrály lehce zvlněnou Flájskou hornatinou dál na západ, odbočku na výrazný vrchol Bradáčova jsme ale minuli bez povšimnutí, barokní lovecký zámeček Lichtenwald, postavený na něm v 18. století pro kněžnu z Valdštejna, je sice památkově chráněný, leč nepřístupný. U Mníšku jsme se znovu dotkli hranice, zde tvořené potokem Svídnicí, a podle ní pokračovali k Nové Vsi v Horách, kam se dá dojet po obou březích, stačí si vybrat mezi českým a německým asfaltem. Ten náš víc drncá, ale méně kličkuje. Nová Ves proslula výrobou dřevěných hraček, najdete tu na tohle téma hned dvě muzea a třetí v sousedním Deutschneudorfu, přes který jsme se vydali do Hory Svaté Kateřiny.

Město hrdých Krušnohorců

Ze všech světových stran vedou cesty na Růžový vrch, kde ve středověku horníci dobývající v okolí stříbrnou a měděnou rudu založili osadu nazvanou podle tehdy velice populární světice Hora Svaté Kateřiny. Stejného jména je i nejvyšší hora Egypta, neb Kateřina byla na křesťanskou víru obrácená alexandrijská princezna, odmítající podle legendy obětovat panenství zvrhlému římskému císaři. Za to měla být drcena v ozubeném soukolí speciálně zhotoveném pro tuto příležitost. Leč Bůh vyslyšel její vroucí modlitby, vyslal už tehdy oblíbeného anděla Páně, který ohavné soustrojí zničil, přičemž si jako vedlejší kšeft přibral zhubení čtyř tisíc pohanů. Happyend se nekonal, naštvaný císař Kateřině stejně nechal alespoň srazit hlavu, satisfakce se jí dostalo až po letech v podobě svatořečení.

Rozhledna Hláska byla za časů mocnářství pojmenována po císaři Františku Josefovi

Jak další směr putování jsme si vybrali vyhlídkovou trasu objíždějící Růžový vrch Saskem, u hraničního přechodu míjející postupně dvě zpřístupněné štoly s muzejní expozicí, saskou Fortunu a naši Mikulášskou. Dalšími, trochu nacionalismem zavánějícími atrakcemi hrdého národa Krušnohorců, rozptylujícími nás v následujícím ostrém stoupání, byly pomník připomínající zdejšího slavného rodáka Hliníka, pohádková Zvonička splněných přání a osamělý vagon Krušnohorského expresu nabízející u portálu falešného tunelu skromné občerstvení. Barokně přestavěný kostel nahoře je samozřejmě zasvěcen patronce městečka, renovace se nedávno dočkala kamenná, šestnáct metrů vysoká rozhledna nazývaná dnes Hláska, ovšem v době svého vzniku v roce 1902 byla pojmenována po císaři Františku Josefovi, v té době ještě svými národy milovaného.

Barokní kostel na Hoře Svaté Kateřiny je zasvěcen patronce městečka

Zkratka Novodomským rašeliništěm

Po sjezdu do Rudolic jsme pokračovali na Kalek založený v 16. století u hamru zpracovávajícího železnou rudu těženou v okolí. Hranice odtud vybíhá ostrou špicí k severu do Brandova, rozhodli jsme se ušetřit nohám hezkých pár kilometrů šlapání a zkrátit si cestu spolu s Krušnohorskou magistrálou kolem přírodní rezervace Novodomských rašelinišť. Jsou dvě, Jezerní a Načetínské, v jejichž močálech sbírá své první vody říčka Chomutovka tekoucí pak z hor severočeskými cyklisty milovaným Bezručovým údolím umožňujícím pohodový výšlap z nížiny u Bíliny až na Výsluní ležící uprostřed krušnohorských plání u saských hranic.

Údolím, které tehdy ještě nebylo Bezručovo, vedla důležitá zemská stezka z Čech do Saska už od nepaměti, za panování Karla IV. tady vznikla osada, která ale své dnešní jméno získala až začátkem 16. století, kdy tu nechal Šebestián z Veitmile postavit kapli zasvěcenou svému patronovi. Dolování stříbra, mědi a cínu vystřídala u Hory Svatého Šebestiána po vyčerpání ložisek těžba rašeliny, v dobách osvobozeného podnikání pak sem dorazili novodobí zlatokopové, blízký stejnojmenný hraniční přechod mezinárodní silnice dal vzniknout spoustě nevěstinců a asijských tržnic.

Asijské tržnice patří ke koloritu všech krušnohorských pohraničních vsí

Jilmovou cestou k Přísečnici

Hoře Svatého Šebestiána se Krušnohorská magistrála zdaleka vyhýbá a směřuje přímo k hraničnímu přechodu, tím jsme ovšem přišli o vodopády Chomutovky skrývající se poblíž městečka v závěru Bezručova údolí. Ty ale mohou být spolu s celým údolím námětem pro ty, kdo se rozhodnou pro okruhy zdejším krajem při delším pobytu, je toho tu směrem do vnitrozemí k vidění spousta, co jsme při putování podél hranic minuli. Za návštěvu určitě stojí zřícenina mohutného Hasištejnu, přehrada Kamenička s vydlážděným dnem, zbytky viaduktů a náspů zrušené trati, odbočující u Křímova do Saska, či 142 metry dlouhý akvadukt přes Bezručovo údolí. To už ale budete skoro dole v Chomutově a patrně zklamáni, pokud si představujete něco na způsob římských akvaduktů, tenhle je z betonu a krásy moc nepobral.

Vodní nádrž Přísečnice spolkla celé okresní město a pár vesnic k tomu

Od hraničního přechodu je Krušnohorská magistrála dva kilometry značená po frekventované hlavní silnici, než odbočí zase do hor; odmítli jsme riskovat životy mezi řítícími se kamiony a vydali se po saské silničce do Satzungu, kde u prvního stavení odbočuje vlevo cesta k hranici pokračující u nás přes louky k Jilmové. Ta má, jak je v kraji zvykem, přívlastek bývalá, ale najeli jsme tu zpátky na trasu, které propůjčila své jméno. Lesní silnička nás přes nevysoký Skelný vrch vedla opět vrcholovými rašeliništi, která se i tady počítají k přírodní rezervaci Prameniště Chomutovky. Úplně mimo civilizaci jsme tak dojeli k vodní nádrži Přísečnice, další krušnohorské zásobárně pitné vody. Cestou jsme minuli už podstatně vyšší Jelení horu, jíž do zaokrouhlené tisícovky chybí pouhých šest metrů; bylo znát, že už jsme došplhali k nejvyšším partiím Krušných hor. Naštěstí terén stoupal postupně s námi, a tak nás ani moc neděsila vyhlídka na výšlap na Klínovec, plánovaný na další den.

Smutný kraj ve stínu větrných elektráren

Přísečnice, bývalé okresní město z časů první republiky, zmizelo pod hladinou přehradní nádrže, jež po něm zdědila jméno; těch pár okolních potůčků by ji dokázalo jen stěží naplnit, a tak byla prokopána podzemní štola do sousedního údolí Černé vody. Stejným směrem pokračuje i Krušnohorská magistrála do nedalekých Vejprt, městečka ležícího v dalším údolí, tentokrát pro změnu Bílé vody. Ta je hraničním tokem, ale nás už tlačil čas, a tak jsme před hrází Přísečnice odbočili na jih směrem k večeři a noclehu naplánovanému do Měděnce. Jezero se dá objet z obou stran, obě cesty se sejdou na silničce od Výsluní nedaleko bývalé Rusové, ze které zbyla jen železniční zastávka na horské trati do Vejprt, po které už vlaky pár let nejezdí.

Ač to tak nevypadá, Kryštofovy Hamry jsou největší větrnou farmou u nás

Smutný a vylidněný kraj u Kryštofových Hamrů jsme projížděli silničkou napříč největší větrnou farmou u nás, obklopeni ze všech stran protivně bzučícími obřími větrníky, jimž se tady na hřebenech sice dobře daří, ale že by potěšily oko a duši, se říct nedá. Příliš optimistický nebyl ani pohled ze sedla, který sice nabídl panorama protějšího sopečného masivu Doupovských hor, ale celkový dojem poněkud kazily hned vedle čmoudící komíny tušimických a prunéřovských elektráren. Další rozhled daleko do kraje nás čekal od zdaleka viditelné kapličky na vrcholu štolami prošpikovaného Mědníku, jeho dobývání jsme ale odložili až na následující den, večeře v Měděnci na jeho úpatí měla přednost.

Praktické informace

odkaz na trasu, kde je možné stáhnout i gpx soubor: https://mapy.cz/s/hefujolore

délka středně obtížné trasy: 82 km

převýšení: 1680 m

Charakteristika trasy: povrch snadno zvládnutelný na trekingovém kole, jede se až na pár výjimek stále po asfaltu.

Doporučené mapy: SHOCart 1 : 60 000, č. 105 – Krušné hory Chomutovsko, č. 106 – Krušné hory Mostecko; KČT 1 : 50 000, č. 5 – Krušné hory, Chomutovsko a Mostecko

Občerstvení na trase: V Moldavě, roztomilá je gastronomická trojkombinace v Mníšku: V půli cesty, U Mnicha a Hong Phuc Nguyen, na Hoře Svaté Kateřiny i pod ní, u benzinové stanice na Hoře Sv. Šebestiána, a pak až v Měděnci

Zajímavosti na trase: Přehrada Fláje, muzea dřevěných hraček v Nové Vsi a sousedním Neudorfu, důlní expozice a štoly pod Horou Svaté Kateřiny, rozhledna Hláska, vrcholová rašeliniště a přírodní park Prameniště Chomutovky, přehrada Přísečnice a Kryštofovy Hamry, největší větrná farma u nás

Doprava:

vlakem – Na Moldavu už opět jezdí vlaky, ale jen o víkendech, ráno tam a odpoledne zpátky přímé spoje z Ústí nad Labem, s přepravou kol. Na Měděnec se už vlakem nedostanete, horská trať z Chomutova do Vejprt padla za oběť cílené likvidaci železniční dopravy na severu Čech. V minulých letech jezdily během víkendu, v době prázdnin též v úterý a ve čtvrtek, cyklobusy na Horu Svatého Šebestiána, ale ani k těm se tamní radní nestaví příliš vstřícně, v době psaní článku nebylo jasné, zda v sezoně budou, či nikoli.

autem – Na Moldavu odbočíte z D8 na exitu 64 spojkou na „Starou teplickou“, po ní dojedete do Dubí, zahnete na Hrob a před ním na horskou silnici na Moldavu. Na Měděnec vás přivede silnice č. 7, která se z Prahy ke Slanému a z Postoloprt k Chomutovu tváří jako dálnice, pokud u Křímova odbočíte doleva na Výsluní, dojedete na Měděnec, pokud ne, skončíte na Hoře Svatého Šebestiána.