připravuje Slávka Chrpová a Honza Galla foto uvedené zdroje
Pomník Christianu Battagliovi prošel renovací
Když se v březnu 2002 slavnostně odhaloval v Bratronicích na Blatensku pomník fenomenálnímu cyklistickému závodníkovi ze zdejšího zámku Christianu Battagliovi, byla to pro obec s necelými padesáti obyvateli obrovská senzace. Už proto, že se jednalo o vůbec první pomník českému sportovci na české půdě. Náves tehdy zaplnilo několik set diváků, včetně vážených osobností. Samotný akt odhalení provedl legendární vítěz Závodu míru Jan Veselý.
Impuls k vybudování pomníku vzešel z řad cyklistů Blatenska ‒ pamětníků, ale také mladých jednotlivců, které oslovil neuvěřitelný životní příběh této legendy se šlechtickým erbem. U bratronické samosprávy nalezli autoři nápadu plnou podporu. Náklady na zhotovení čestného památníku, kterého se zhostil akademický sochař Karel Kryška z nedaleké osady Blatenka, se pohybovaly okolo částky 50 000 korun. Většina financí byla získána prostřednictvím veřejné sbírky. Solidaritu ale projevili rovněž movitější mecenáši v podobě firem a soukromých podnikatelů. Část prostředků vynesla rovněž výstava o Ch. Battagliovi, konaná u příležitosti výročí jeho skonu v sedle kola za Strakonicemi.
S odstupem třiadvaceti let přikročila obec Bratronice k nákladné renovaci tohoto uměleckého díla. Ze tří uchazečů výběrového řízení byl zakázkou nakonec pověřen Lukáš Černý z Volyně. „Zvolili jsme dražší variantu opravy, zaručující prvotřídní kvalitu dominanty, na kterou jsme všichni tak hrdí. Vždyť Christian Battaglia představuje našeho slavného rodáka a určitě si to zaslouží,“ vyjádřila se k danému tématu nynější starostka Bratronic Hana Krejčířová.
S tím se ztotožňuje i místostarosta Matěj Adámek: „Pan baron, který si ovšem na šlechtický titul vůbec nepotrpěl, na svém zámku opravoval malým klukům kola. Jako první v obci si pořídil auto a mého dědu s babičkou vezl na jejich svatbu.“
Christian Battaglia se s cyklistikou de facto oženil. Za svůj život zlomil vaz neuvěřitelným 935 000 kilometrům. Jeho mimořádným triumfem se stalo dvacet pět startů na nejdelším národním cyklomaratonu Praha-Karlovy Vary-Praha, což nedokázal nikdo před ním ani po něm. Do Bratronic za ním jezdil i spisovatel Ota Pavel, který mu ve sportovní literatuře věnoval podstatný prostor. Čestný pomník Christianu Battagliovi v Bratronicích byl, je a bude poutním místem všech dobrých přátel cyklistiky. A to nejen pro své sportovní zásluhy.
Vladimír Šavrda
Poslední expedice do Ojmjakonu
Letošní zima je pro nás Středoevropany celkem tuhá, aspoň co se týče mrazů. Přesto je občas vidět cyklisty jak v městském provozu, tak v terénu. Ale asi málokdo i z těchto, v zimě jezdících cyklistů si dovede představit, jaké to je jet v lednu po Sibiři. Poměrně náročný úkol si zvolil polský cestovatel Adam Borejko, který se vydal na sólovou expedici z města Jakutsk do Ojmjakonu, který je považován za nejchladnější trvale obydlené místo na Zemi. Adam měl naplánovanou trasu přibližně dlouhou 914 kilometrů a chtěl být v Ojmjakonu 18. února. Bohužel se mu do cíle nepodařilo dorazit. Dle záchranné služby v Jakutsku (Republika Sacha) zemřel Adam v noci na 1. února ve svém hotelovém pokoji ve vesnici Chandyga, což je asi čtyři sta kilometrů od Jakutska. Zaměstnanci hotelu vypověděli, že si Polák po svém příjezdu do ubytování na nic nestěžoval – ani na nemoci, hlad nebo omrzliny. Jeho záhadnou smrt vyšetřuje ruská policie a podle polských médií na místo tragédie dorazila i jeho rodina.
Sympatický Adam Borejko byl zkušeným cestovatelem, který se věnoval extrémním expedicím, v minulosti například překročil Saharu nebo pohoří Vysoký Atlas v Maroku, kde teploty místy dosahují až 50 °C, před dvěma lety zase přešel Indii od jihu k severu a překonal několik himálajských pětitisícových průsmyků. Své poslední dobrodružství bohužel už nedokončil.
cyklosvětoběžníci ke sledování
Na konci cesty Togo
Na konci října minulého roku se vydala na cestu a z rodného Bruselu vyrazila na jih. Čekalo ji sedm měsíců, 14 zemí a 9000 kilometrů až do cíle, který si vytyčila v Guinejském zálivu ve státě Togo. Její jméno je Victoire Becquart, má 25 let a čerstvě dostudovanou žurnalistiku. Její zálibou je vizuální tvorba. Fotky, malba a teď už taky střih videí. Své vzpomínky si ukládá do deníku prostřednictvím ručně malovaných kreseb a koláží z drobností, které ji potkaly cestou. O své cyklistické výpravě snila dva roky, ale předchozí zkušenosti s dálkovou cyklistikou neměla. Navíc je na cestě sama, takže zážitky jsou o to hlubší. Sama říká, že nechce vystoupit ze své komfortní zóny, ale snaží se ji rozšířit tak, aby stále zůstávala v ní, zároveň však, v porovnání s tím, jak by se cítila doma v Bruselu, už je daleko za jejími hranicemi. Sledovat cestu této sólo cyklistky skrz Afriku můžete na její instagramové stránce @itsabout_togo nebo přímo na webu itsabouttogo.com.
Česká pozadí znovuzrozeného Podbiku?
Je to velký sen mnoha lidí zvláště v Evropě. Sen o udržitelném způsobu dopravy, jenž by nevyžadoval tolik energie. Sen o dopravním prostředku na pomezí kola a auta, který by nabízel ochranu před nepřízní počasí, dostatek komfortu a také místo pro velký nákup, či dokonce pasažéra. Mělo by jít o jakési šlapací autíčko, které by vás s dopomocí elektropohonu dopravilo rychlostí 25 nebo třeba i 45 km/h do práce v rámci větší aglomerace, nebo třeba i mezi vesnicí a městem. Také norský podnikatel Per Hassel Sørensen měl tento sen, jemuž zasvětil téměř deset let života a velké množství financí. V jeho hlavě se zrodil Podbike. Líbivý moderní elektrický velomobil, s bezřetězovým pohonem, velkou prosklenou kabinou, čtyřmi koly a dostatkem prostoru pro velký náklad nebo malého pasažéra.
Per dokázal pro svůj nápad nadchnout nejen zástupce norské vlády, která jeho projekt podpořila skrze dotace, ale i investory, a také více než tři tisíce zájemců, kteří si v prvních letech Podbike předobjednali. Vývoj však trval dlouho, během covidu se dostavily problémy s dodávkami dílů na předvýrobní testovací série, a postupně se začalo proslýchat, že Podbike má zásadní nedostatky v designu v podobě obrovského prosklení, jež se bude v létě přehřívat, špatného fungování elektropohonu, a celkové přetechnizovanosti. Také cena byla nastavena až příliš nízko a předpokládala, že v budoucnu se budou Podbiků prodávat desítky, ba možná stovky tisíc ročně. Na to nikdy nedošlo a Podbike musel před necelým rokem ukončit činnost. Svým zákazníkům dodal pouhých několik desítek kusů.
Nyní se však objevil další norský snílek Erik Solberg, který podle všeho odkoupil několik desítek již vyrobených vozítek a díly na dalších 160 kusů. Do majetku se mu však nedostala práva ke jménu Podbike, a tak celý projekt přejmenoval na TWOZERO Classic. Na crowdfundingovém portálu Kickstarter.com nabízí k prodeji oněch 180 kusů, avšak přístup k jejich propagaci je opět podivný. Celá prezentace využívá velké množství nesmyslných obrázků vytvořených umělou inteligencí, slibuje v brzké budoucnosti dvacet dalších modelů jak na silnici, tak do terénu a celkově působí velmi nedůvěryhodně. Není divu, že v době psaní tohoto příspěvku nebyl objednán ještě ani kus. Na celé této zprávě je z českého pohledu zajímavé, že se již dříve vědělo o tom, že první série Podbiku se vyráběly u nás v republice. Nebylo však zřejmé, ve které firmě. Díky novým fotografiím se ale dalo vysledovat, že Podbiky se vyráběly a dnes jsou skladovány v Hořicích v Podkrkonoší v továrně Olpranu. Otázkou však je, jestli se z něj někdy dostanou. My bychom si více vsadili na podobný český projekt s názvem Velion, který vyvíjí firma Katanga z Brna, jejíž systematická a trpělivá práce má, jak doufáme, větší šanci na úspěch. Ale o tom snad někdy příště.
Do metra s elektrokoly jen s baterkou v brašně
Před Vánocemi se na sítích rozhořely plamenné debaty o úplném zákazu přepravy elektrokol v pražském metru, o nichž informovaly facebookové profily jako Městská cyklistika nebo Městem na kole. Iniciátorem tohoto zákazu byly odbory strojvůdců metra, kteří se báli o bezpečnost jak svoji, tak také cestujících. Podnětem byla hlavně kola, která mají „samodomo“ přestavbu na elektrokola, u nichž je větší riziko, že dojde k výbuchu. Bohužel pro pracovníky metra není možné rozlišovat mezi takovými koly a těmi vybavenými bateriemi z výroby. Došlo tedy k plošnému zákazu elektrokol a elektrokoloběžek. Dobrá zpráva je, že postačí baterii vyndat a můžete ji převážet metrem v batohu, brašně či jiné tašce. V takovém případě se na ně pohlíží stejně jako na běžné jízdní kolo bez pohonné jednotky a jejich přeprava v metru je povolena za stejných podmínek. Baterie se dá z elektrokola vyndat jednoduše u většiny vyráběných elektrokol. Toto opatření platí od 1. ledna. Pokud ale využíváte klasické kolo k přepravě metrem, můžete nově nastoupit do všech dveří, s výjimkou první plošiny ve směru jízdy za kabinou strojvedoucího. Dosud bylo možné nastupovat s kolem v metru pouze u prvních a posledních dveří každého vozu, s výjimkou vozu čelního, kde musela zůstat plošina za kabinou strojvůdce volná. Na jedné plošině pak mohou být současně maximálně dvě kola. Stejné podmínky jako v metru platí, co se týče elektrokol, také v lanové dráze na Petřín.
O dalších opatřeních v Praze se dozvíte ve videorozhovoru s novým náměstkem pro dopravu Jaromírem Beránkem, jejž připravil server Městská cyklistika na tomto odkaze.
Řidičáky pro uživatele elektrokol v New Jersey
Kam až může vést nepozornost, neohleduplnost a nedodržování rychlosti na elektrokolech, je zřejmé z opatření, k němuž sáhly úřady v americkém státě New Jersey. Tam budou lidé nově potřebovat řidičský průkaz pro jízdu na elektrokole. Dále musí absolvovat zkoušky, které jsou pouze pro zájemce starší patnácti let. Příčinou byly obavy o bezpečnost účastníků silničního provozu, zejména pak dětí. Povinnost se tak týká velkých měst, jako jsou Jersey City, Newark nebo Atlantic City. Prosazení zákona pomohla urychlit i nedávná smrtelná nehoda třináctiletého chlapce jedoucího na elektrokole. Názor na bezpečnost se ale postupně změnil i kvůli několika dalším tragickým událostem.
Jako motorová kola se podle úředníků nově klasifikují elektrokola. Přitom výkon, rychlost a způsob používání nehraje roli. Řidičské oprávnění potřebují všichni cyklisté starší patnácti let. Mladší uživatelé nemohou na elektrokolech jezdit. Elektrocyklisté od patnácti do sedmnácti let mohou jezdit pouze na elektrokolech schválených městskými půjčovacími programy. V praxi to znamená, že nemohou používat vlastní stroje. Majitelé si také musí vyřídit povinné ručení a platnou registraci. Cyklistům na elektrokolech bez řidičského oprávnění hrozí pokuta dosahující v přepočtu přes tisíc korun.
Povinnými řidičskými průkazy na elektrokola se chtějí inspirovat i představitelé státu Florida. Také zde úředníky trápí stoupající počty dopravních nehod, ve kterých figurují cyklisté na elektrických strojích. Navrhovaný floridský zákon se ale liší v tom, že licence má být povinná jen pro majitele elektrických kol schopných vyvinout rychlost přes 45 kilometrů za hodinu. Připomeňme, že celkově jsou v USA pravidla pro rychlost elektrokol benevolentnější než v Evropě. Zatímco u nás je standardní limit 25 km/h, v USA se rychlost odvíjí od třídy, do které kolo spadá podle asistence pohonu. Do té první třídy, tedy ekvivalentu evropského standardu, dochází k podpoře až do rychlosti 32 km/hod.
