Z Krkonoš do frýdlantského Záhvozdí

Mnohé ryze české řeky mají svůj pramen v hraničních horách u sousedů, jednou z nich je Jizera, jež dala jméno celému pohoří, kde se rodí v podmáčených loukách vrcholových rašelinišť, v tisícimetrové výši na úbočích Smrku a Stogu. Skutečný pramen je ztracený kousek od cesty z Polany Izerské do sedla, nikterak neoznačen; asi trochu Polákům natruc byl tedy před dvaceti lety upraven a tabulkou na balvanu označen druhý ze zásadních jizerských pramenů, vyvěrající na naší straně hranice.

Text a foto Vladimír Pustina

U českého pramene Jizery jsme se zastavili při další etapě putování kolem vlasti. Z Harrachova nás ten den čekala cesta přes hory do Frýdlantského výběžku, dříve známého coby Záhvozdí. Přejezd to byl nenáročný, Jizerky jsou pro cyklisty hory naprosto pohodové, ráno se zahřejete trochou šlapání do kopce a pak už se celý den jen pohupujete v tisícimetrové výši po hřebenech, majíce k dispozici spoustu zpevněných cest s výhledy daleko do kraje a odbočkami ke krátkým výšlapům na nejvyšší vrcholy a skalní vyhlídky. Večer pak krásný den završíte rychlým sjezdem do podhůří, tedy pokud nemáte základnu v některé z chat či penzionů nahoře.

Most z Krkonoš do Jizerek nebudí moc důvěry

Jizerské mosty

Na konci Harrachova jsme se v Anenském údolí loučili s Mumlavou, která sice ústí do Jizery jen o něco dál, pod silničním mostem na Mýtě, my ale zvolili zkratku přes hraniční Mýtiny rovnou do Martinského údolí nad Kořenovem. Pár serpentin lehkého stoupání nás přivedlo k zastávce, kde dřív končily vlaky tanvaldské ozubnicové železnice; dnes se tu už jezdí adhezně a vlaky pokračují po sedmdesátileté nucené pauze zase do Polska.

Opačným směrem vlak jede do Kořenova tunelem a údolí Jizery překonává smělým, nedávno opraveným viaduktem bez ztráty výšky. Nás čekal sjezd lesní cestou ke kamennému mostu značně zbědovaného vzhledu. Bylo to ještě v časech, kdy Trojská lávka pyšně stála, a tak jsme se bez obav pustili na druhý břeh, od cedule „Tady je Krakonošovo“ jsme přes řeku přejeli do Jizerských hor. Čekalo nás několikakilometrové, nepříliš namáhavé stoupání proti proudu Jizery, nejdřív k viaduktu, kde si cestu zkracuje horská železnice, a kolem odbočky na obnovený Karlovský most pod Bukovec, jednu z největších čedičových kup v Evropě.

Z Jindřichovic pod Smrkem už vlak do Polska nejezdí

Nejvýš položená obec u nás

Bukovec je jedinečný i svou chráněnou květenou, díky upolínu se každoročně odívá do žlutého hávu a najde se tu i spousta endemitů; zdejší naučná stezka je nejstarší v Jizerských horách. Na jejím začátku jsme se vynořili z lesa po strmém závěru stoupání od Jizery, přímo na Mořině, u parkoviště, které je výchozím bodem výšlapů po hřebenech, na znavené poutníky tady čekají při návratu i dvě příjemné hospůdky. Z výšky jsme si odtud prohlédli Jizerku, nejvýš položenou obec u nás, v zimě pravidelně soutěžící se šumavskou Chalupskou slatí o primát nejhlubšího propadu rtuti teploměru pod bod mrazu.

Náhorní rovinu, obklopenou věncem jizerských velikánů, osídlili koncem 16. století ponejprv čihaři, poté dřevorubci, horníci a sběrači drahých kamenů. Největší rozkvět přinesli osadě skláři, založení první hutě dodnes připomíná pyramida ve středu obce. Mají tu i vlastní muzeum v bývalé škole, najíst a ubytovat se můžete hned v několika chatách a penzionech.

Bukovec, vypínající se nad Jizerkou, je jednou z největších čedičových kup v Evropě

Svérázným muzeem je i Hnojový dům, po požáru už jen replika dřevěné chalupy z počátku 18. století, používané za socialismu kolektivizovanými zemědělci jako stáj pro krávy. Kydáním hnoje se v ní nikdo neobtěžoval, a tak když už bylo kravám těsno, přestěhovali je prostě o dům dál. Dobytčaty vybydlené stavení koupil za pár stokorun cestovatel a dobrodruh Gustav Ginzel, hnůj odtěžil a prodal zemědělcům za obnos několikanásobně vyšší. Inspirován bájí o Herkulovi a jeho úkolech, vyčistil objekt svedením dvou horských potoků do světnice, po asanaci se tu usadil a poskytoval nocleh náhodným pocestným, stačilo zaklepat na dveře. Po večerech vyprávěl návštěvníkům příběhy ze svých cest, promítal diapozitivy a předváděl sbírku kuriozit, měl tu třeba preparovanou hlavu indiánského náčelníka či kukačkové hodiny, budící spáče úderem sloního klu do hlavy. Původní Hnojový dům shořel do základů i se sbírkou v roce 1995, když Ginzel cestoval po Austrálii. Po návratu přečkal zimu v kamenné stáji a na jaře se pustil s pomocí kamarádů a známých do stavby dokonalé kopie domu, do své smrti v roce 2008 stačil shromáždit i novou sbírku kuriozit.

Od Safírového potoka na Smědavu

Za Hnojovým domem uzavírá náhorní rovinu Malá jizerská louka, po krátké naučné stezce tu můžete nakouknout do srdce vysokohorského rašeliniště, zatímco druhá, o něco delší, vás provede nalezištěm drahokamů na Safírovém potoce. Prošli jsme ji, permanentně zakopávajíce díky očím přilepeným na dno půvabně meandrující bystřiny, leč nikdo z nás žádným zázračným nálezem nezbohatl. V závěru se ukázalo, že je dobré občas zvednout zrak i vzhůru, za charakteristickým kuželem Bukovce se odtud otevírá panorama západních Krkonoš, s dobře viditelným Wawelem nad Sněžnými Kotly i horskou chatou na Jínonoši.

Od pohádkového Safírového potoka dohlédnete až do Krakonošova království

Mírně stoupající jizerskou silnicí jsme se přehoupli kolem občerstvení Promenáda, kde už dávno neplatí, že sníte a vypijete, co chcete, a zaplatíte, jen kolik se vám zlíbí, tím pádem jsme pro oběd preferovali nedalekou Smědavu. Jenže jsme měli smůlu, oblíbená horská chata v bývalé pastevecké osadě se zrovna v plné turistické sezoně rekonstruovala, historicky bytelný dřevěný interiér transformovali v moderní nerezovou velkovýkrmnu, náhradou tu byl vikslajvantový stánek s buřty a pivem na stojáka. Sousední lovecký zámeček pro hosty hraběcí rodiny Clam-Gallasů vyhořel do základů v šedesátých letech, takže v lepších časech nebylo co vracet, jedinou atrakcí tak pro nás na Smědavě zbyl tuplovaný soutok Černé, Bílé a Hnědé Smědé kousek za chatou.

Paličník a pramen Jizery

Příliš dramatické není ani stoupání ze Smědavy pod Smrk, ten na nás cestou na Předěl občas vykoukl přes vršky svých mladých, ale už pěkně vzrostlých jmenovců, časy holých jizerských hřebenů umožňujících daleké výhledy jsou naštěstí dávno pryč. Na vrcholu nejvyšší hory českých Jizerek jsme dobře viděli kovovou konstrukci nové rozhledny; kdo by si chtěl prohlédnout tu původní dřevěnou, zřítivší se v šedesátých letech, musí vyrazit do pražské zoo, mají tam na kopci její dokonalou repliku a ještě vás k ní vyvezou lanovkou, což na Smrku nehrozí, tam se leze po „Nebeském žebříku“.

Paličník je jednou z mnoha skalních vyhlídek Jizerských hor

To ale trochu předbíhám, z Předělu jsme se nehnali nahoru přímou cestou, ale zvolili malou kličku za vyhlídkou z Paličníku, úžasného vrcholového skaliska, čnícího nad údolím Smědé. Rozhled od dřevěného kříže na vršku je trochu jednostranný díky Smrku za zády, ale jinak nemá chybu – hned naproti se zvedá masiv Smědavské hory a Jizery, vlevo hřebeny táhnoucí se až k Bukovci a Krkonoším, napravo horami sevřené Záhvozdí od Hejnic k Frýdlantu.

Z krátké odbočky na Paličník jsme sjeli k rozcestí na Písčinách a znovu začali stoupat Smrkovou cestou; v místě, kde se na chvíli dotkne Jizery, tady už docela slušného potoka, objevila se v devadesátých letech matoucí cedule „Pramen Jizery“ a trochu zdevastovaná je tam dodnes, nikdo neví proč. K českému pramenu se musí odbočit na úvraťovou Vidlicovou cestu až dál, za počátkem Nebeského žebříku, strmě stoupající stezky na vrchol Smrku. Kousek před průsekem na polské hranici, kde u patníku Vidlicová cesta končí, je vlevo u stružky, vyvěrající z podmáčené louky, další tabulka označující pramen, i to je ale jen kamufláž, teprve za ní je třeba zahnout na začátku lesa vlevo a po nějakých sto metrech konečně narazíte v kosodřevině na dobře schovaný, ale od roku 1998 označený a udržovaný český pramen Jizery.

Emblém na balvanu označuje český pramen Jizery už dvacet let

Města pod Smrkem

Asfaltová Francouzská cesta obkružuje vrchol Smrku a dlouho se pohupuje po vrstevnicích, než začne konečně klesat k Novému Městu. Ještě před ním jsme se zastavili v údolí Ztraceného potoka u pramene Novoměstské kyselky a na konci lesa, u Spálené hospody, prostudovali informační panel Singltreku pod Smrkem, prvního areálu tohoto druhu u nás, nabízejícího 80 km stezek ve čtyřech stupních obtížnosti.

Nové Město pod Smrkem založili horníci kutající cín i jiné barevné kovy v okolních horách, jak šel čas, stávalo se tady v Sudetech občas Böhmisch Neustadtem, opačný byl osud sousedních Jindřichovic, které už byly jako Heinersdorf založeny. Obě města pak obdržela přídomek „an der Tafelfichte“ čili pod Tabulovým smrkem, narážkou na jednu z tabulí, vyznačujících nahoře hranice panství Albrechta, vévody z Valdštejna, ten na nich byl uváděn sice jen iniciálami, ale se všemi dalšími tituly a přídomky, takže se tam malovala hezká šifra A.D.F.S.S.R.I.P. čili Albertus, Dux Friedlandiae, Saganiae, Sacri Romani Imperii Princeps. Tabule byly přibíjeny na největší smrky, hoře pak po tom nejmohutnějším na vrcholu zůstalo časem jméno trochu zjednodušené.

Pohádkový hrad a zámek ve Frýdlantu je zdaleka viditelný z mnoha jizerských vyhlídek

Stát ve státě

Dotýkajíce se polských hranic pod Bulovskou horou, prosmykli jsme se někdejším Záhvozdím od Nového Města přes Jindřichovice, Řasnici a Višňovou zpátky ke Smědé, do bývalého hlavního města Frýdlantského knížectví. V roce 1625 se Albrechtovi z Valdštejna, tehdy už generalissimovi císařských vojsk, podařilo dosáhnout povýšení knížectví na vévodství, dalším husarským kouskem bylo jeho vyjmutí ze Zemských desek, čímž se stalo státem ve státě, sahajícím z Frýdlantska přes Jizerské hory a Podkrkonoší až do Českého ráje, kde si později Valdštejn za své nové hlavní město zvolil Jičín.

Žádný strom neroste do nebe, hvězdná kariéra mocného a pohádkově bohatého vévody skončila závratným pádem, přesně dle předpovědi jeho vlastního astrologa, jímž nebyl nikdo menší než slovutný Johannes Kepler. Valdštejn byl zavražděn v Chebu, jeho moc pominula a s ní se rozpadlo i Frýdlantské knížectví, jen pohádkový hrad a zámek, směle se vypínající nad říčkou Smědá, připomíná zašlou slávu. Už zdáli jsme ho obdivovali ze skalní vyhlídky na Paličníku, teď jsme stáli přímo ve stínu jeho hradeb a byli rádi, že máme za sebou další den putování kolem vlasti.

Z vyhlídky na Paličníku dohlédnete až daleko za Frýdlant

Praktické informace

Odkaz na trasu, kde je možné stáhnout i gpx soubor: https://mapy.cz/s/kavavutugu

Délka: středně obtížné trasy 72 km, převýšení 1352 m. Povrch většinou zpevněný, snadno zvládnutelný na trekingovém kole

Doporučené mapy: SHOCart 1 : 60 000, č. 103 – Jizerské hory, KČT cyklo č. 8 – Jizerské hory a Krkonoše, 1 : 100 000

Občerstvení si na trase dopřejete na Mořině, Jizerce, Smědavě, v Novém Městě pod Smrkem a ve Frýdlantu

Zajímavosti na trase: viadukt zubačky přes Jizeru u Kořenova; naučné stezky u Bukovce a Safírového potoka; soutok tří Smědých pod Smědavou; vyhlídka Paličník; pramen Jizery pod vrcholem Smrku, případně výšlap Věžní stezkou z Tišiny na Smrk; pramen Novoměstské kyselky a Klingerovo mauzoleum v Novém Městě; Duškův hliněný dům a turbínový větrný mlýn v Jindřichovicích; rozhledna Frýdlantská výšina, městská památková rezervace, zámek a hrad Clam-Gallasů, od roku 1801 první veřejně přístupný v Evropě, to vše ve Frýdlantu

Doprava:

vlakem – Z Prahy jezdí přímé rychlíky do Tanvaldu, o víkendech některé až do Harrachova, problémem jsou na této trati časté výluky, s oblibou pořádané v letní turistické sezoně, s nepříliš dobře organizovanou náhradní dopravou. Do a z Frýdlantu se přestupuje v Liberci, ovšem časy, kdy do Liberce jezdily přímé vlaky z Prahy i Brna, jsou dávno pryč, bez přestupů se tam dostanete jen z Ústí nad Labem a Děčína.

autem – je snadnější, po bývalé R10, nedávno halasně povýšené na dálnici, k Turnovu, kde se cesty dělí, na Harrachov se pokračuje rovně přes Malou Skálu a Tanvald, na Frýdlant se odbočí vpravo, na dálnici vydržíte až za Liberecký tunel, kde je odbočka na Mníšek a Frýdlant. Pro stabilní základnu na toulky po trase oběma směry jsou ideální parkoviště na Mořině a Smědavě, to druhé dosažitelné díky v letní sezoně otevřené soušské silnici od Kořenova i Frýdlantu.