Křinice, Kamenice a král Labských pískovců

Naše země, kterou jsme postupně objížděli kolem dokola, není už moc velká, ale stejně jsme si občas připadali jak na cestě kolem světa: máme u nás Českou Sibiř i Kanadu, do Ameriky či Mexika se nakoukne kousek od Berounky, minule jsme putovali Českým Nizozemím a hned v další etapě nás čekalo Švýcarsko, tentokrát nejen České, ale i Saské.

text a foto Vladimír Pustina

Hned po ránu dalšího dne expedice jsme splatili malý dluh z předchozí etapy – od kempu v Tomášově jsme se vydali hustě zalesněným protáhlým hřbetem Tanečnice k jejímu vrcholu. Lákala nás tam romantická osmiboká věž, nabízející kruhový rozhled nejen po celém Českosaském Švýcarsku, které nás čekalo, ale i daleko do Lužice či na vzdálené vršky Českého středohoří.

Smůlou pronásledovaná stavba

Jen tři metry chybí hoře Tanečnici do šestisetmetrové nadmořské výšky, a není divu, že už v roce 1885 byl učiněn první pokus o vybudování stavby, která by chybějící metry doplnila. Chatrná dřevěná věž na vrcholu dlouho nevydržela, stála jen do první pořádné bouřky, kdy se v řádění živlů rozpadla. Hned o dva roky později byl učiněn další pokus, ani tentokrát se však dřevo neosvědčilo – druhá rozhledna shořela po zásahu blesku. Leč tvrdohlaví stavitelé vytrvali, nějakou dobu dumali, pak změnili materiál, a tak mohla být v roce 1905 slavnostně otevřena nádherná, z kamene a cihel do výšky vyhnaná rozhledna, skvící se tu dodnes. Jen v roce 1946 shořela k ní přizděná turistická chata, tu o dvacet let později nahradila dnešní restaurace Koliba.

Někdejší Bismarckova věž zdobí vrchol Tanečnice už 115 let

Jak šel čas, měnila se i jména rozhledny, dřevěná byla pokřtěna po korunním princi Rudolfovi, kamenná dostala tehdy velmi oblíbený název Bismarckova věž; dnešní Tanečnice, podle jména hory, vzniklo zkomolením německého Tannenplan čili Jedlová planina, což ovšem nebránilo vzniku pověsti o lesních žínkách, redukujících zdejší početnou mysliveckou komunitu utancováním k smrti.

Kličkování mezi Čechami a Saskem

Od rozhledny jsme se vrátili stejnou cestou zpátky a hraniční hřeben pak přejížděli po Zlodějské cestě, dnes pohodlné a řádně proznačené, ale názvem připomínající dávno minulé romantické časy, kdy se tu vesele pašovalo kdeco a temné hvozdy se hemžily pytláky a loupežníky. My Zlodějku nedojeli až do konce, odbočili jsme do Saska a kolem další rozhledny na Weifbergu sklouzli do Hinterhermsdorfu, městečka chlubícího se osmdesáti originálními hrázděnými domy ze 17. a 18. století; kostel tady mají z roku 1690, založený byl původně jako morová kaple. Nedaleký Neudorf je už zase na našich hranicích, které tu tvoří říčka Křinice, přitékající z Kyjovského údolí u bývalé Zadní Doubice.

Kolem rozhledny na Weifbergu jsme se na chvíli vrátili do Saska

Rozvalené zbytky základů na protějším břehu připomínají Český mlýn, druhdy oblíbenou výletní restauraci, zlikvidovanou v padesátých letech buldozery budovatelů lepších zítřků. Niedermühle, fungující jako mlýn i pila na saském břehu, tady stojí dodnes, turistická trasa od něj odbočuje strmou pěšinou do kopců, my byli na kolech ale zvyklí jezdit rovně, lesní cestou překračující dvakrát meandr Křinice po betonových mostcích. Za časů předschengenových jsme se tu dětinsky radovávali, že dvakrát ilegálně překračujeme hranice, domů a zase ven, vůbec jsme netušili, že tentokrát si při legálním průjezdu užijeme legrace mnohem více. Od naší poslední návštěvy se Křinicí prohnala čtveračivá velká voda, mostky si sobecky přivlastnila a dvojí brodění nám ještě zpestřila o přetahování kol přes ledabyle pohozené vyvrácené smrky.

Po dobrodružné mezihře jsme ale stoupání stejně neunikli, jen bylo už po široké a pohodové lesní cestě. Přes kopec jsme objížděli soutěsku Kirnitzschklamm, která se dá projít jen pěšky, případně částečně projet na pramicích, pendlujících na Horním splavu, umělé nádrži, vzniklé kdysi pro plavení dřeva. U pokladny zamknout kola, svézt se lodí k hrázi, postavené kousek nad naší Černou bránou, a zpátky se vrátit pěšky, vyhlídkovou trasou nad vodou, je příjemným zpestřením cykloputování. Na kolech se soutěska objede hodně zeširoka, k říčce se cesta vrací až u dávno zaniklých Zadních Jetřichovic, kde je na výběr buď pokračování podél Křinice k jejímu ústí do Labe v Bad Schandau, nebo návrat přes lávku domů, na českou silnici do Vysoké Lípy.

Překonání Křinice bylo po povodni trochu adrenalinové

Brány velké i malé

Vybrali jsme si domácí trasu, která se více přimyká hranici, z české silnice jsme ale uhnuli cestou na Mezní Louku. V sedle na vrcholu stoupání je tu krátká odbočka k Malé Pravčické bráně, na rozdíl od její proslulé velké sestry se dostanete na kole až k ní, není tu taková tlačenice, neplatíte vstupné a můžete si na bránu vylézt, vyhlídka je ovšem o něco chudší.

Na Mezní Louce měli být klimatické lázně, ale zůstalo jen u předraženého hotelu, je tady ale i kemp, penzion s ubytováním v senících a informační středisko. Pro cyklisty je zde další dilema, buď rychlý sjezd po asfaltu do Hřenska, nebo paralelní trasa silnicí do Mezné a lesní cestou ke Třem pramenům.

Soutěskou Křinice se můžete svézt na pramičkách stejně jako v soutěskách Kamenice

Druhá varianta nabízí více doprovodných atrakcí, spojených ale s odkládáním kol, od terasy restaurace Na Vyhlídce se můžete vydat pěšky sešupem a po schodech na Mezní můstek, výchozí bod do soutěsek, jedné Tiché, druhé Divoké. V obou po necelém kilometru narazíte na lodičky, pěšky už to dál nejde, ale i tak stojí tenhle krátký průzkum za vynaloženou námahu. Historie plavby v soutěskách se píše od roku 1877, kdy se pár chlapů v hřenské hospodě vsadilo, že splují Kamenici na třech vorech; povedlo se jim to od Dolského mlýna až do Hřenska, čímž odstartovali postupné zpřístupňování soutěsek.

Dalším zpestřením může být pěší odbočka od Tří pramenů k největší přirozené skalní bráně Evropy, zvané Pravčická, jenže jsou to nahoru tři kilometry a i prohlídka všech skalních vyhlídek, samozřejmě placená, je podstatně časově náročnější. Lépe je věnovat návštěvě při delším pobytu v okolí samostatnou jednodenní akci, zároveň si vychutnat pískovcovými věžemi lemovanou Gabrielinu stezku, s bonusem nejmenší Pravčické brány u Mezní Louky a případně si proplout soutěsky Kamenice na pramicích.

Největší evropská skalní brána je spíše námětem pro celodenní pěší výlet

Níž už to nešlo

V 15. století bývalo Hřensko jen krčmou plavců a vorařů na Labi, dnes je nejnavštěvovanějším turistickým centrem Českého Švýcarska, i když tu není dvakrát bezpečno. Před čtyřiceti lety tady kamení zasypalo dva turistické autobusy, velké, několikatunové skály padají v průměru každých jedenáct let, ty menší v tříletém intervalu. Kromě nesčetných restaurací, hotelů a asijských tržnic zde najdete i úplně první prodejnu outdoorového vybavení u nás, založenou před třiceti lety horolezcem z nedalekého Jílového u Děčína, Jindrou „Hudy“ Hudečkem.

My se v Hřensku dopracovali k polovině našeho putování, od startu na soutoku Moravy a Dyje jsme se ocitli v přesně opačném cípu republiky a zároveň v jejím nejnižším bodě, kde v nadmořské výšce pouhých sto patnácti metrů opouští Labe naše území. Po dopolední odpočinkové jízdě nás teď za řekou zas čekalo stoupání, zbývalo jen překonat vodní tok. Nejbližší most je u nás v Děčíně, a v Sasku v Bad Schandau, po ruce jsme ovšem měli řadu přívozů. K českému do Dolního Žlebu se musí zpátky po nepříjemné silnici, německým k nádraží v Schöně se dá přímo z Hřenska, my si vybrali přívoz ve Schmilce dál po proudu, kopírujícím nejblíž hranici. Všechny jsou na protějším břehu propojeny Labskou cyklotrasou z Vrchlabí do Hamburku, my na ní šlápli do pedálů jen párkrát a vzápětí odbočili do kopců, a to pořádných. Jen těsně jsme míjeli nejvyšší horu celého Českosaského Švýcarska, proslulou rozevřenou knihu Velkého a Malého Černštejnu, v jehož stínu se v nekonečných černých hvozdech krčí Česká brána, vítající nás zpátky domů. Je to ale jen název symbolický, na rozdíl od všech skutečných skalních bran, které jsme měli za sebou, tady jsme přejeli hranice jen pod klenbou borovic. Z lesní cesty jsme byli za chvíli na asfaltu a po pár kilometrech nás čekalo zasloužené občerstvení a odpočinek v Maxičkách.

Přívoz do Žlebu je jedním z mnoha spojujících břehy Labe u Hřenska

Král Labských pískovců

Z Maxiček, které bývaly hospodářským zázemím na panství hraběte Thuna, to není podél hranic daleko k jeho největší pýše, v gotickém stylu i s cimbuřími postavené kamenné rozhledně na vrcholu Děčínského Sněžníku. Ten se vzápětí stal oblíbeným turistickým cílem, zvlášť když hrabě nechal po prusko-rakouské válce přistavět i malý hostinec. V roce 1883 sem došlapali první cyklisté na vysokých kolech až z Drážďan, roku 1895 je v návštěvní knize zapsán první lyžař, na výlet sem vyrazila i celá saská královská rodina. O další prvenství se Sněžníku postaral v roce 1936 profesor Faber, když tu vůbec poprvé na našem území zachytil televizní signál, vysílaný tehdy z olympijských her v Berlíně. Zdaleka viditelná stolová hora úspěšně sekunduje sousednímu saskému Černštejnu, který ale o víc než sto metrů převyšuje, k vrcholu jsme se vydali ze stejnojmenné vesnice ostře stoupající silničkou, míjející severně situovanou Drážďanskou vyhlídku a končící přímo u rozhledny.

Goticky vyhlížející rozhlednu nechal na Sněžníku postavit hrabě Thun

Děčínský Sněžník už patří do Labských pískovců a nejen výškou je bezesporu jejich králem, přehlídku nekonečných šiků pískovcových věží jsme ale měli teprve před sebou. První skalní bašty nad Libouchcem jsme si prohlédli z ptačí perspektivy na vyhlídce Nad Stěnami, trochu oklikou jsme se pak vrátili do horolezeckého ráje v Ostrově. Údolí potoka Ostrovská Bělá, přitékajícího ze Saska, je celé obroubené až dvacetimetrovými pískovcovými věžemi, registrováno je tu přes sto lezeckých skalních útvarů. Tady, v kempu pod Císařem, končilo naše celodenní trmácení, ještě jsme se stihli podívat do skalního města a vykoupat se v nedalekém rybníku na Ostrovské Bělé, letecký pohled na skály ze saské Grenzplatte jsme ale nechali na začátek dalšího dne, který měl být celý ve znamení skalních měst.

Praktické informace

Odkaz na trasu, kde je možné stáhnout i gpx soubor: https://mapy.cz/s/huhekapeve

Délka trasy a obtížnost: středně obtížná, 68 km, převýšení 1517 m. Povrch většinou zpevněný, snadno zvládnutelný na trekingovém kole

Doporučené mapy: SHOCart 1 : 60 000, č. 101 – Českosaské Švýcarsko; KČT 1 : 100 000, cyklo č. 5 – Českosaské Švýcarsko a Lužické hory

Občerstvení na trase: si dopřejete na Mezní Louce, v Mezné, Hřensku, Maxičkách, Sněžníku a Ostrově

Zajímavosti na trase: rozhledny na Tanečnici, Weifbergu a Sněžníku, hrázděné domy v Hinterhermsdorfu, soutěsky Křinice a Kamenice, Malá Pravčická brána, případně i Velká, stolové hory Černštejn a Sněžník, skalní vyhlídky a města nad Libouchcem a v Ostrově

Doprava:

vlakem – po obnovení železničního spojení mezi Sebnitzem a Poustevnou vznikla Dráha národního parku, linka U28, spojující Děčín s Rumburkem přes Sasko, ideální k dosažení všech bodů trasy s výjimkou Ostrova, kde oblíbená horská trať z Děčína do Jílového byla zrušena, z Děčína ale jezdí pod Sněžník cyklobusy.

autem – Českosaské Švýcarsko je nejsnadněji dosažitelné od Prahy po silnici č. 9, u Nového Boru se musíte rozhodnout, zda po ní chcete pokračovat na Šluknovsko, či odbočit na Českou Kamenici a Děčín po silnici č. 13 od Liberce, která pak pokračuje na Libouchec a D8, dobrodruzi se tedy mohou vydat k severu i po D8 či D10. Ideálními základnami pro okruhy v Českosaském Švýcarsku jsou hotely, penziony a kempy od Doubice přes Jetřichovice a Vysokou Lípu k Mezné a Mezní Louce.